Jak to bylo doopravdy - mezi Čechy a Němci
Jak to bylo doopravdy - mezi Čechy a Němci

Jak to bylo doopravdy - mezi Čechy a Němci

PA010
Posledné kusy v sklade
11,35 €

 

Autor: Otto Peschka
Rok: 2011
Stran: 304
ISBN: 978-80-904552-1-4


Životní příběh těsně spjatý s dějinami naší republiky (téměř) od jejího vzniku až do dnešní doby. Kdo se nebojí svědectví o našich dějinách z první ruky…

Autor vypráví ze svého života i ze života své rodiny a přátel.

VÝŇATKY

z kapitoly

Historie česko-sudetoněmeckých vztahů

Čím  začít?  Snad  tou  již  150  let  (od  národního  obrození) cíleně pěstovanou nenávistí velké části Čechů vůči Němcům, výstižně vyjádřenou větami ze současnosti: „Odsun si zasloužili! Chtěli do rajchu, tak tam taky šli! To oni vyhnali Čechy z našeho pohraničí! Mučili je, sebrali jim všechen majetek, posílali Čechy a Židy do plynu! Nebo zřídili snad Češi koncentráky?“ (Citace z už porevolučních novin.)

Samé nepoctivé polopravdy.

Například – jak dobře víme – i my Češi jsme zřídili koncentráky. Dokonce bez války, a jen k vraždění, mučení a ponižování svých vlastních, slušných spoluobčanů. Takto vzato bychom tedy nebyli o nic lepší. Jenomže také víme, že toto jsme nezpůsobili my Češi jako národ, nýbrž komunismus. Bylo by proto stejně korektní, neobviňovat ani Němce jako národ za zločinný nacismus.

Obraz Němce-nepřítele byl vykonstruován v době našeho národního obrození v čele s Fr. Palackým za účelem posílení národního sebevědomí Čechů. Původně ušlechtilé české národní obrozenectví tak přerostlo v šovinismus a narušilo česko-německé vztahy ještě o mnoho let dříve, než přišli k moci nacisté, dokonce ještě než se narodil Hitler.

Není pravda, že se česká nenávist vůči Němcům zrodila už po bitvě na Bílé Hoře. Následné popravy nebyly namířeny proti českému národu (českým pánům), nýbrž proti stavovskému odboji vůči králi. Mezi popravenými se nacházela též velká část šlechty německé národnosti.

Národnostně nebylo motivováno ani pronásledování protestantských církví.

Postihovalo stejně tak německé luteránce jako Českou jednotu bratrskou.

 

Je proto nadbytečné, když své neoficiální omluvy za vyhnání Němců vždy podmiňujeme jejich antinacismem. To vytváří falešný dojem, jako kdyby jen jejich část byla bez viny, zatímco všichni ostatní si vyhnání zasloužili, což není pravda!

Nikdo z tzv. odsunutých si vyhnání nezasloužil, protože se mezi nimi nenacházel ani jediný prokazatelný zločinec. Ti zavčas uprchli nebo spáchali sebevraždu nebo už byli zavření, ale žádný z nich se nenacházel mezi vyhnanci! O nespravedlivém obvinění všech vyhnanců tudíž nemůže být nejmenších pochyb.

(Mimochodem fotografie, ukazující tzv. „odsun Němců“ s povozy plně naloženými též nábytkem, patří k matoucí české propagandě. Ti lidé na nich nejsou Němci, nýbrž Češi při svém návratu ze Sudet, a lze je též poznat podle chybějících bílých pásků na rukávech, které museli nosit Němci.)

 

Co stojí v cestě k upřímnému usmíření?

Je mi líto, ale jednoznačně nevůle ze strany Čechů.

Přitom jen málokdo z Čechů ví, že Němci se svými vládami patří dnes k největším odpůrcům neospravedlnitelných násilností ve světě. Že jsou ze své nacistické minulosti traumatizovaní a staví se k ní nanejvýš zodpovědně. Že od války rok co rok nepřestávají Izraeli v tichosti, pokorně a dobrovolně platit ohromné odškodné za holokaust. Že byli největšími iniciátory spojení Evropy a že jsou též její ekonomickou lokomotivou. Ví se snad jen, že jsou dnes jednou z nejvyspělejších demokracií vůbec. Svět rozlišuje mezi německým národem a nacismem (stejně jako i mezi Čechy a komunismem), a chová k Němcům dnes už dávno zaslouženou úctu.

z kapitoly

Totálně na dně a bez vlasti

(Hildegard Jenatschke)

1. července 1946 byl náš transport rozpuštěn. Sedláci s koňskými povozy už stáli před lágrem a my habendorfští jsme se po pětisetleté historii nedobrovolně rozptýlili na všechny světové strany Schönbergského okresu. Má sestra Elsa a já s mým Heinzem jsme se s dalšími šesti rodinami dostali do obce Kastahn.

Nikdo nás nechtěl. Nebýt nátlaku státní správy, nejraději by nás byli vyložili ještě v polích mezi obcemi a ponechali nás našemu osudu. Viděli v nás jen přítěž. Sestra Elsa byla tímto přijetím tolik raněná, že jsem ji pouze s námahou ochránila před sebevraždou. Všude byla odmítnuta. Tak šla s námi do jedné staré, zahradní chatrče, která kdysi sloužila k pečení chleba, teď už byla téměř na spadnutí. Zdi, silné pouze na šířku cihly, byly rozpukané, dírami se dalo koukat ven. Nikde žádná kamna, bývalá pec stála přistavěná zvenčí.

Z těch dvou malých místností jsme odstranili dobrých 20 věder špíny a staré slámy. Aspoň jsme nemuseli šetřit vodou. Vedle chatrče, pod silnicí, tekl potok Stepnitz, jehož voda byla křišťálově čistá. V chatrči uskladněný zahradní nábytek nechala selka ihned uložit do budovy statku. Dovolila nám ale vzít si trochu slámy, abychom nemuseli spát na holé zemi. Neměli jsme žádné kuchyňské vybavení, na co si sednout, čím si v noci posvítit, vůbec nic.

Toto bylo nyní Německo, na něž jsme byli kdysi tak hrdí!

Poznávali jsme, že my vyhnanci jsme ti nejporaženější. Až po nás byli ti vybombardovaní. Těm aspoň zůstala jejich vlast.

Zašli jsme si dobrou hodinu pěšky zpátky do lágru v Questinu pro malý plechový sud a zhotovili si z něj něco trochu podobného kamnům, abychom si měli aspoň na čem uvařit polévku.

Naštěstí bylo vrcholné léto a na polích probíhaly žňové práce. Na ty nás sice nikdo nechtěl, aspoň jsme si ale mohli po odklizeném obilí nasbírat zbylé klasy. To byla naše hlavní činnost. S asi půl metrákem takto nelehce nastřádaného zrní jsem se vypravila do Rütingu, abych je vyměnila za trochu mouky a šrotu. Hodinové tahání se s touto zátěží však bylo zbytečné. Mlynář mě odmítl s tím, že zrní obsahuje vysoké procento vlhkosti. Měla jsem zas přijít, až bude řádně vysušené.

Na zpáteční cestě už jsem bulila jak zámecký pes. Co je to za lidi? Válka jim nic nezničila, uchovali si vlast i všechen majetek, a teď ještě těží z bídy těch, kteří už jsou totálně na dně.

Majitelka selského dvora, na jehož pozemku ta „naše“ chatrč stála, byla vdova. Zaměstnávala vyhnance z východního Pomořanska, a ti jí údajně pohrozili kolektivní výpovědí, jestli ona zaměstná i nás.


Po několika dnech od mého neúspěchu u mlynáře – zrovna jsme mlátili další nasbírané klasy – přišel syn jistého sedláka Kruseho a zeptal se, jestli bychom jim chtěli pomoci při sklizni pšenice. Nejraději bych byla výskla radostí! Měli jsme přijít ještě před polednem a naobědvat se společně s nimi. Pozván byl i Heinz. Tímto dnem nám skončila největší nouze o holé přežití!

Když sedlák Kruse poznal, jak se umíme chopit zemědělské práce, zaměstnával nás denně, dokud nebyla z polí sklizena poslední řepa, poslední brambor.

Odměnou nám byla plná strava, jež pro nás měla velkou cenu, a k tomu 2,50 marek za den.

Tak přešel rok 1946, a pro práci jsme již nepociťovali tak naléhavou touhu po vlasti jako ti, kteří ještě žádnou nenašli nebo jí už nebyli zdravotně schopni.

Od manželky sedláka Otty Kruseho jsme obdrželi tři zahradní židle, stůl, dvě polní lůžka a jednoduchý regál z prken, abychom všechny věci nemuseli mít ležet na zemi. Tak jsme si už zas při jídle mohli správně sednout kolem stolu.

 

Do tuhé zimy 1946-47 jsme šli s dobrou zásobou brambor. Jenom jsme neměli sklep na jejich řádné uskladnění. Museli jsme je tedy zahrabat do jámy v zemi. To jsme ale dobře neznali, a tak se část zásoby proměnila v brambory sladké. Ale s topením to vypadalo zle! Neexistoval kousek uhlí, a dřevo jsme museli nosit na zádech až z Quastinského lesa. V okolí Kastahnu široko daleko žádný les nebyl. Později nám sedláci dovolili vyřezat a použít uschlé větve z jejich keřů a stromů.

Slabé stěny naší chatrče promrzaly, i když jsme trhliny v nich důkladně ucpali a zamazali hlínou. Vytahovali jsme pevná vlákna z pytlů a upletli si z nich pulovry. Ti, co uměli příst, byli na tom lépe. Většina sedláků chovala ovce, a odměnou za předení, místo peněz, byla vlna.

Během podzimu a zimy přicházela na venkov spousta lidí z měst za výměnným obchodem. Přinášeli oblečení, dalekohledy, fotopřístroje i zlaté šperky, aby je vyměnili za něco k jídlu. Největší poptávka byla po špeku a luštěninách.

Kdo v tu dobu poválečné nouze sušil venku na šňůře prádlo, musel je pozorně hlídat, jinak zmizelo. Ta doba byla natolik vyplněna neustálou starostlivostí o něco, že jsme si naši bídu ani nestačili moc uvědomovat.

Zas to byla selka paní Kruseová, která nás podarovala. Tentokrát na Štědrý večer vánoční. Donesla nám každému šťavnatého buřta a dalamánky, které sama upekla! Taková gesta lidskosti v té naší osamocenosti mě hluboce dojímala. Člověk měl konečně pocit, že také existuje někdo, kdo s ním soucítí.

 

z kapitoly

ZAVÁTÉ POMNĚNKY

Rozjel jsem se s Martinou do Českého lesa (Böhmerwald), kraje pod Přimdou (Pfraumberg), po stopách našich předků z rodu Peschků.

Vodítkem nám byly cenné informace z rodokmenu, sahajícího zpátky až do roku 1580, kdy byly zavedeny farní knihy i na venkově. (Do té doby se vedly pouze ve městech.) Rodokmen z farních knih vypsal otcův bratr, doktor filosofie v oborech řečtiny a antické archeologie.

Jako první je v něm jmenován Jörg Peschka (ca 1580-1635). Byl rychtářem, a protože rychtářem se nemohl stát žádný přivandrovalec, vyplývá z toho, že jeho rod musel v Třemešném (Zemschen) zapustit kořeny přinejmenším už koncem patnáctého století.

Hned po třicetileté válce naši předkové zchudli. Většinou se pak živili jako šindeláři nebo nádeníci, v nejlepších případech se zmohli na malé hospodářství.

Z rodokmenu se také dočteme, že náš předek Johannes Peschka (1797-1862) zhotovil a položil šindele na střechu přimdského kostela. To by svědčilo o jeho dobré odborné pověsti, neboť konkurenci musel tehdy, v tomto šindelářském kraji, mít obrovskou. Dnes je přimdský kostel zastřešený nově.

Jiný Peschka, farář, má na čestném místě v kostele v Klenčí svoji hrobku. To svědčí o jeho význačnosti. Byl současníkem Lamingena (známějšího pod jménem Lomikar, jak to jméno Jirásek jadrněji zliterárnil). Ten leží v rodinné hrobce tamtéž, přímo pod oltářem. Významný farář Peschka se musel osobně znát jak s vrchností Lamingenů, tak i s krajanem a rebelem Kozinou.

V Ženevě se rok na to do Fanynky hluboce zamiloval jeden mladý americký milionář, který přijel navštívit své příbuzné, u nichž Fanynka zrovna sloužila. Byl by jí snesl i modré s nebe. Žádal ji o ruku, leč marně, Fanynka jeho lásku neopětovala a všechny jeho nabídky k sňatku zdvořile odmítala. Mladý milionář se nevzdával, ani když už odjel. Napsal jí dopis ještě z Paříže. Prosil ji, že kdyby si to ještě rozmyslila, aby mu napsala do hotelu, kde se chce zdržet do odplutí Titanicu, na jehož první plavbu si už najal luxusní kajutu. To bylo na jaře památného roku 1912, Fanynce bylo 26 let.

Napsala mu obratem. Nikoliv ale, že by si to byla rozmyslila, nýbrž kvůli zlé předtuše. Měla totiž neobyčejně citlivou intuici, jakou typické „ryby“ mívají. Věděla o této své vlastnosti, měla již zkušenosti se svými „živými“ sny. Vždycky se naplnily. Tak už dlouho dopředu věděla i den a hodinu smrti své maminky!

V tu noc, po obdržení toho dopisu, se jí stejně tak živě zdálo, že ten údajně nepotopitelný Titanic se potopí. Byla si tím tak jista, že milionáře od plavby Titanicem odrazovala s naléhavými prosbami, aby jí uvěřil a nepovažoval to jen za bláznivé řeči. Ten ji tedy poslechl a odplul hned nejbližší normální lodí. Když se pak o katastrofě Titanicu dověděl, zahrnul Fanynku v dopise obrovskými díky za záchranu života a prosil ji, že kdyby ona kdykoliv potřebovala jakoukoliv pomoc, aby se mu neostýchala napsat, že on by pro ni rád udělal všechno. To ona ještě netušila, jak moc a poměrně brzy jí tato nabídka přijde vhod.

 

Když se pak už natrvalo vrátila do vlasti, provdala se za ovdovělého továrníka, vyrábějícího nepromokavé kůže, na něž měl i patent.

Vdovec Seykora měl dvě děti, Mařenku a Jindřicha, jimž Fanynka dříve, než on ovdověl, dělala vychovatelku. Seykora podnik zdědil, nikoliv ale podnikatelského ducha, a tak nakonec o výborně prosperující továrnu i s patentem a s velkými zakázkami pro c. k. armádu přišel.

 

Než se tak ale stalo, stačil ještě dvakrát nechat vyhodit nějakého jemu podezřelého údajného ševce a podomního prodejce papučí, jistého Baťu, který po něm pořád loudil spoluúčast v nějaké utkvělé představě o velkotovárně na boty. Chtěl po něm kapitál, zatímco on sám by byl dal jen ty svoje nápady. „Tak chytrej by uměl bejt každej,“ pomyslil si jistě Seykora, a viděl v něm jen podvodníka, který by se rád zmocnil jeho továrny.

Brzy byl skutečně okraden, ale tím podvodníkem byl jeho vlastní společník. Seykora neměl ani dar správného odhadu lidí, a z továrny mu nezbylo vůbec nic.

 

z kapitoly

ZACHRAŇTE BÍLÉHO LVA

Těšil jsem se, že po té dlouhé nesvobodě, asistované udavači, a po ještě delším lhaní českých politiků a historiků, se konečně také trochu mravně narovnáme.

Bohužel, zmýlil jsem se ve všem.

Lidé, kteří zaplnili ta náměstí, byli asi tak skoro všechno, co ušlechtilejšího Čechům z totality ještě zbylo. Jiní se „převlékli“, změnili slovník a chopili se nových příležitostí, jak už to při všech náhlých změnách systémů bývá.

Jen malé procento způsobilých poctivců se aktivně zapojilo do nové politiky.

V době, kdy jedni na Václaváku sentimentálně cinkali klíči, ti prohnanější neztráceli čas a již spřádali plány, jak se zmocnit štědře placených řídících funkcí státních institucí.

 

Vládnou nám arogance, nezodpovědnost, neschopnost, všezastřešující chamtivost, těžká zkorumpovanost, ale i velká, globálně řízená politická lež. Jenomže teď si za to můžeme jen sami. Tím, že si už 20 let stále dokola volíme ty, kteří se neosvědčili, kteří nás do tohoto stavu dostali a kteří nám škodí!

 

„Tímto světem projdu jen jednou. Proto každé dobro
a laskavost, kterou mohu prokázat kterékoliv lidské bytosti
či němé tváři, nechť vykonám nyní a nechť je neodkládám.
Neboť nepůjdu znovu touto cestou...“

John Galsworthy

No reviews

Zákazníci, ktorí kúpili tento produkt, kúpili tiež:

Product added to wishlist
Product added to compare.

Tento web používa súbory cookies. Ďalším prechádzaním týchto stránok vyjadrujete súhlas s naším používaním súborov cookies - viac informácií.