Nová civilizace - 8. díl/1. část

Nakladatelství Zvonící cedry

ZC008

Nový výrobok

Znížená cena! Nová civilizace - 8. díl/1. část

První část osmého dílu nás opět přenáší do tajgy. Kniha nabízí informaci o přípravě rodičů před početím dítěte a těhotenstvím, o ideálním stravování. Poutavá Anastasiina vyprávění vytvářejí překrásné obrazy, které pronikají do nejvzdálenějších zákoutí lidské duše.

Viac detailov

Skladem - ihned k odeslání

199 Kč

210 Kč

-11 Kč

Zakoupením tohoto produktu získáte až 19 věrnostních bodů. Za obsah Vašeho košíku získáte celkem 19 bodů , které mohou být převedeny na slevový kupón v hodnotě 3 Kč.

Autor: Vladimír Megre
Stran: 208
Rozměr: 14 × 20,5 cm
Vazba: brožovaná
Nakladatelství: Zvonící cedry
Překlad: Valentýna Lymarenko-Novodarská
Rok vydání: 2010 (2.vydání)
ISBN: 978-80-87454-01-5

Anotace:

První část osmého dílu nás opět přenáší do tajgy. Kniha nabízí informaci o přípravě rodičů před početím dítěte a těhotenstvím, o ideálním stravování. Poutavá Anastasiina vyprávění vytvářejí překrásné obrazy, které pronikají do nejvzdálenějších zákoutí lidské duše.

Úryvek z knihy:

 

Pocity před svítáním

Anastasia ještě spala. A nad nekonečnou sibiřskou tajgou se před svítáním rozjasňovalo nebe. Tentokrát jsem se vzbudil první, ale zůstával jsem tiše ležet vedle ní na svém spacím pytli, kochal jsem se její klidnou krásnou tváří a plavnými obrysy postavy. Stále více je bylo možné rozlišit v jemném světle nastávajícího jitra. Je dobře, že tentokrát navrhla nocleh pod širým nebem. Zřejmě věděla, že nadcházející noc bude teplá a tichá, proto také neustlala postel ve své útulné zemljance, ale před vchodem do ní. Pro mě ustlala spací pytel, který jsem přivezl při své minulé návštěvě, a vedle zřídila krásné lože ze suchých bylin a květin pro sebe.
Vypadala na tomto lůžku v tajze pěkně, oblečená do tenkých lněných šatů ke kolenům, které jsem jí přivezl jako dárek od čtenářů. Možná, že si je oblékala jenom v mé přítomnosti, jinak mohla spát i nahá. Čím je v lese chladněji, tím více suché trávy lze podestlat – vždyť v kupě sena není chladno ani v zimě. I obyčejný člověk, který není tak otužilý jako Anastasia, dokáže spát v seně bez teplého oblečení. Zkoušel jsem to. Ale tentokrát jsem ležel na spacím pytli. Ležel jsem, díval jsem se na spící Anastasii a představoval jsem si, jak by mohla tato scéna vypadat v hraném filmu.
…Palouček v hloubi širé tajgy. Ticho před úsvitem je jen zřídka rušeno sotva slyšitelným šelestem větví v korunách majestátních cedrů. A krásná žena nerušeně spí na lůžku z bylin a květin. Jejího dechu, velice vyrovnaného a sotva slyšitelného, si bylo možné všimnout pouze díky tenké rostlince, která se přiklonila k hornímu rtu a lehce se chvěla, když Anastasia vdechovala a vydechovala léčivý vzduch sibiřské tajgy…
Nikdy dříve jsem neměl možnost vidět Anastasii spící, vždy se probouzela první. Ale teď…
Bylo příjemné se na ni dívat. Opatrně jsem se nadzvedl, opřel jsem se o ruku, a prohlížeje si její tvář, zamyslel jsem se a řekl jsem si pro sebe:
„Jsi stále krásná, Anastasie. Brzy to bude deset let, co jsme se poznali. Za tu dobu jsem samozřejmě zestárnul, ale ty ses skoro nezměnila. Vrásky také nepoznamenaly tvou tvář. Jen ve zlatých vlasech se objevil jeden šedivý pramen. Zřejmě se s tebou dělo něco neobvyklého. Soudě podle rozsahu kampaně, jež se rozvinula proti tobě a tvým myšlenkám, podle vyjadřování tisku a úřednických struktur se v táboru temných sil něco děje. Mě se snaží rozzlobit, ale s jakou radostí by dostali tebe. Jenomže zřejmě jsou na to krátcí…
Šedivý pramínek se ale ve tvých vlasech přece objevil. Nekazí však tvou neobyčejnou krásu. Víš, teď je moderní některé prameny vlasů odstiňovat různými barvami. Naše mládež si myslí, že zesvětlení některých pramínků je moderní a hezké. A ty ani nemusíš do kadeřnictví: sám se ti objevil. Také jizvička od kulky, kterou na tebe vystřelili, se téměř zacelila.
Nebe ještě více zjasnělo, ale jizvička na spánku je i z blízka skoro neviditelná, brzy úplně zmizí.
Klidně tady spíš, na čerstvém vzduchu, ve své tajze, ale tam, v našem světě se odehrávají velmi důležité věci. Badatelé jim říkají „informační revoluce“. Možná, že díky tobě, možná, že na povel svých duší lidé našeho technokratického světa začínají tvořit své rodové statky, zvelebovat zem. Celou svou duší přijali tvůj obraz, Anastasie, překrásný obraz budoucnosti své rodiny, státu, a možná i celého vesmíru. Pochopili tě a sami vytváří tuto překrásnou budoucnost.
Také se snažím pochopit. Snažím se, jak jen to jde. Zatím jsem nepochopil úplně, co pro mě znamenáš. Naučila jsi mě psát knihy, porodila jsi syna, udělala jsi ze mě proslulého člověka, vrátila jsi mi úctu dcery – mnoho jsi udělala. Ale to není to podstatné. Podstatné je v něčem jiném. Možná, že se skrývá někde uvnitř.
Víš, Anastasie, nikdy jsem nemluvil o vztahu k tobě, ani se sebou, ani s tebou. A vůbec, za celý život jsem ani jedné ženě neřekl: miluji tě.
Neříkal jsem ti to proto, že bych byl úplně bezcitný, ale proto, že tato slova považuji za zvláštní a nesmyslná. Vždyť jestli jeden člověk miluje druhého, jeho láska by se měla projevovat v chování k milovanému. Pokud jsou zapotřebí slova, znamená to, že city nejsou skutečné, nejsou vidět činy. Ale vždyť ty jsou důležitější než slova.“
…Anastasia se lehce pohnula, hluboce povzdechla, ale nevzbudila se. V duchu jsem k ní mluvil dál:
„Ani jednou jsem ti neřekl o lásce, Anastasie. Ale kdybys mě požádala, abych ti přinesl hvězdu z nebe, vylezl bych na vršek největšího stromu, odrazil bych se od poslední větvičky a skočil bych k té hvězdě. Kdybych spadl dolů, tak bych se při pádu chytil větve a opět lezl na vršek a znovu bych skočil.
Nežádala jsi ode mě hvězdy z nebe, Anastasie. Jenom jsi prosila, abych napsal knihy. Píši je. Ne vždy se mi daří. Občas spadnu. Ale vždyť jsem je ještě nedokončil. Ještě jsem nenapsal svou poslední knihu. Budu se snažit, aby se ti lí­bila.“
…Anastasii se zachvěly řasy, na tváři se objevil lehký ruměnec. Laskavý pohled šedomodrých očí… Bože, jaké teplo vždy vyzařují tyto oči, obzvlášť když jsou tak blízko. Anastasia se na mě dívala mlčky, její oči zářily, jako by byly naplněné vláhou.
„Dobré ráno, Anastasie! Zřejmě jsi poprvé tak dlouho spala, dříve ses vždy vzbudila první,“ řekl jsem.
„Také ti přeji dobré ráno a krásný den, Vladimíre,“ tiše, téměř šeptem odpověděla Anastasia. „Chtěla bych si ještě trochu pospat.“
„Takže ses ještě nevyspala?“
„Vyspala jsem se a velmi dobře. Ale sen… Sen před svítáním byl tak příjemný…“
„Jaký sen? O čem se ti zdálo?“
„Zdálo se mi, že jsi se mnou mluvil. O vysokém stromu a o hvězdě, o pádu dolů a o dalším vzlétnutí nahoru. Mluvil jsi o stromu a o hvězdě, ale ta slova jako by byla o lásce.“
„Ve snech se často objevují nejasnosti. Jaká spojitost může být mezí stromem a láskou?“
„Spojitost a velký smysl může být ve všem. Tady jsou podstatné city, ne slova. S úsvitem mi den přinesl neobyčejný pocit. Jdu ho pozdravit a obejmout.“
„Koho?“
„Překrásný den, jenž mi daroval neobyčejný pocit.“
Anastasia se pomalu zvedla, popošla několik kroků od vchodu do zemljanky a… Každé ráno prováděla své svérázné cviky. Stejně i teď – rozhodila ruce do stran a trochu vzhůru. Jednu až dvě vteřiny se dívala na nebe a najednou se začala točit. Pak se rozběhla a udělala své neuvěřitelné salto. Opět se zatočila. Ležel jsem na svém spacím pytli u vchodu do zemljanky, kochal jsem se prudkými Anastasiinými pohyby a přemýšlel jsem: „To je ale! Vždyť už není děvčátko, ale jak rychle, krásně a energicky se pohybuje, jako mladá gymnastka. Zajímalo by mě, jak pocítila, o čem jsem mluvil sám se sebou, když spala. Možná, že jsem se měl přiznat?“
A zakřičel jsem:
„Anastasie, nebyl to jenom sen.“
Ihned se zastavila uprostřed palouku, pak prudce udělala kotrmelec, potom ještě jeden, a když se octla vedle mě, rychle se posadila na trávu a začala radostně mluvit:
„Nebyl to jenom sen? Proč to nebyl jen sen? Okamžitě mluv. A velice podrobně.“
„Rozumíš, také jsem jako by přemýšlel o tom stromu. V duchu jsem mluvil o hvězdě.“
„A kde, řekni mi, kde jsi vzal taková slova? Kde ta slova pramení?“
„Možná, že v citech?“
Náš rozhovor přerušil křik Anastasiina dě­dečka:
„Anastasie! Anastasie, ihned mě poslouchej, pochop!“
Anastasia vyskočila, i já jsem se rychle zvedl.

Vítězství nad radiací

 

„Voloďa opět vymyslel něco neobvyklého?“ zeptala se Anastasia dědečka, jenž přiběhl k nám.
Jen letmo se na mě podíval, prohodil krátké: „Ahoj, Vladimíre,“ a vysvětlil:
„Je na břehu jezera. Potopil se a vynesl ze dna kamínek. Teď tam stojí a tiskne ho v ruce. Předpokládám, že mu kámen pálí ruku, ale nechce ho pustit. A já nevím, co mu mám poradit.“
Potom se otočil ke mně a přísně řekl:
„Tvůj syn je tam, jsi otec… pročpak stojíš?“
Aniž bych úplně chápal, co se děje, běžel jsem k jezeru. Vedle mě běžel dědeček a vysvětloval:
„Ten kamínek je radioaktivní. Není velký, ale má v sobě mnoho energie. Tato energie se podobá radiaci.“
„Odkudpak se vzal na dně jezera?“
„Je tam již dávno. Už můj otec o něm věděl. Ale nikdo se k němu nemohl dostat.“
„A jak to Voloďa dokázal? Odkud se o tom dozvěděl?“
„Potápět se jsem ho naučil já.“
„Proč?“
„Nedával mi pokoj, stále mě o to žádal. Vždyť na výchovu dítěte nemáte čas, všechno necháváte na starých.“
„A kdo mu pověděl o kameni?“
„Kdopak by mu to kromě mě pověděl? Já jsem to byl.“
„Proč?“
„Chtěl vědět, co brání jezeru, aby v zimě zamrzlo.“
Když jsme přiběhli k jezeru, uviděl jsem svého syna stojícího na břehu. Jeho vlasy a košile byly mokré, ale voda z nich již stekla. „Takže takhle stojí dlouho,“ pomyslel jsem si.
Můj syn Voloďa stál s rukou nataženou dopředu, prsty stisknuté do pěsti, a bez mrknutí se na ni soustředěně díval. Bylo zřejmé, že v ruce tiskne ten neblahý kamínek ze dna jezera. Udělal jsem pouze dva kroky směrem k synovi. Rychle ke mně otočil hlavu a řekl:
„Nepřibližuj se, tatínku.“
A když jsem se zastavil, dodal:
„Přeji zdraví tvým myšlenkám, tatínku. Jenom odejdi co nejdál, možná, že bude lepší, když si s dědečkem lehnete na zem. Pak se dokážu v klidu soustředit.“
Dědeček si ihned lehl, také jsem se položil vedle něj, aniž bych věděl proč. Nějakou dobu jsme se mlčky dívali na Voloďu, jenž stál na břehu, pak mě napadla úplně jednoduchá myšlenka a řekl jsem:
„Voloďo, jednoduše jej zahoď co nejdál.“
„Kam nejdál?“ zeptal se syn, aniž by se otočil.
„Do trávy.“
„Do trávy to nejde, mnohé tam může zahynout. Cítím, že jej zatím nelze odhodit.“
„Copak takto budeš stát den, dva? Co dál? Budeš tu stát týden, měsíc?“
„Přemýšlím, jak se mám zachovat, tatínku. Budeme mlčet, mysl nechť najde řešení, nebudeme jí překážet.“
Mlčky jsme s dědečkem leželi a dívali jsme se na Voloďu. Najednou jsem uviděl, jak z protějšího břehu pomalu, vzhledem k situaci velmi pomalu přichází Anastasia. Asi pět metrů od Volodi se zastavila, a jako by se nic nedělo, usedla na břeh jezera, spustila nohy do vody a chvíli takto zůstala. Pak se otočila k synovi a naprosto klidně se zeptala:
„Pálí to ručku, synku?“
„Ano, maminko,“ odpověděl Voloďa.
„Na co jsi myslel, když jsi vyndával kámen, a na co myslíš teď?“
„Kámen ze sebe vydává energii, jež se podobá radiaci. O ní mi vyprávěl dědeček. Ale z člověka také vychází energie. Vím to. A lidská energie je vždy silnější, žádná jiná nad ní zvítězit nemůže. Vyndal jsem kamínek a držím ho. Ze všech sil se snažím potlačit tuto energii. Zahnat ji zpátky, dovnitř. Chci ukázat, že člověk je silnější než jakákoliv radiace.“
„A daří se ti ukázat převahu tvé energie?“
„Ano, maminko, daří se. Ale kámen se zahřívá stále silněji. Trochu mi pálí prsty a dlaň.“
„Proč ho neodhodíš?“
„Cítím, že to nemohu udělat.“
„Proč?“
„Cítím to.“
„Proč?“
„On… Vybuchne, maminko. Vybuchne, jakmile rozevřu dlaň. Výbuch bude silný.“
„Správně, vybuchne. Z kamene vychází energie, kterou obsahuje. Svou energií jsi potlačil její proud a nasměroval ho dovnitř, myšlenkou jsi uvnitř kamínku vytvořil jádro, teď se tam shromažďuje tvá a jeho energie. Nemůže se to dít věčně. Již se uvnitř jádra, které jsi vytvořil v myšlenkách, bouří a zahřívá se a kámen pálí tvou ručku.“
„Pochopil jsem to, proto nerozvírám prsty.“
Navenek byla Anastasia úplně klidná, její pohyby byly pomalé a plavné, mluvila také rozvážně a s přestávkami, ale cítil jsem, že je neuvěřitelně soustředěná a její mysl zřejmě pracuje rychle jako nikdy předtím.
Anastasia se zvedla, nějak mdle se protáhla a klidně ­řekla:
„Takže jsi, Voloďo, pochopil, že pokud kamínek odkryješ najednou, může dojít k výbuchu?“
„Ano, maminko.“
„Znamená to, že energii je třeba vypouštět postupně.“
„Jak?“
„Potichoučku, nejdřív mírně rozevři palec a ukazováček, odkryješ tak část kamene. Ihned si v duchu představ, jak z něj do výše vychází paprsek energie, kterou jsi vpustil do kamene. A za tvou energií začne směřovat i energie kamene. Jen buď opatrný, paprsek musí mířit pouze do výše.“
Voloďa se soustředěné díval na pevně stisknutou pěst, potichoučku uvolnil palec a ukazováček. Bylo slunečné ráno, ale i za denního světla bylo vidět paprsek vycházející z kamene. Pták, letící ve výši, se dotkl toho paprsku a proměnil se v kotouč dýmu. Malinký obláček, po němž sklouzl paprsek, jako by vybuchl a změnil se v páru. Za několik minut byl paprsek téměř neviditelný.
„To jsem se tu s vámi ale zdržela,“ řekla Anastasia, „možná bych měla připravit snídani, zatímco se tady bavíte.“
Odcházela také velice pomalu. Po několika krocích se lehce zakymácela, přistoupila k vodě a omyla si obličej. Za zdánlivým klidem zřejmě Anastasia skrývala neuvěřitelné napětí. Skrývala, aby nepolekala syna a neuškodila mu.
„Odkud jsi věděla, jak se bylo třeba zachovat, maminko?“ vykřikl za vzdalující se Anastasií Voloďa.
„Odkud?“ parodoval Voloďu rozveselený dědeček, který se již zvedl ze země. „Jak to odkud? Z fyziky měla tvá máma ve škole jedničku.“ A rozchechtal se.
Anastasia se otočila směrem k nám, také se zasmála a odpověděla:
„Dříve jsem o tom nevěděla, synku. Ale ať se stane cokoliv, vždy je třeba hledat a nacházet řešení. Neměli bychom ochromovat svou mysl strachem.“
Když už paprsek vůbec nebylo vidět, Voloďa rozevřel prsty. Na jeho dlani poklidně ležel podlouhlý kamínek. Nějakou dobu se na něj díval a jako by si něco brumlal: „To, co je v tobě uložené, není silnější než člověk.“ Pak opět sevřel prsty v pěst, rozběhl se, a tak jak byl – v košili, se potopil do jezera. Zůstal pod hladinou asi tři minuty, a když se vynořil, ihned plaval ke břehu.
„To já jsem ho naučil takto šetřit vzduchem,“ řekl dědeček.
Když Voloďa vyšel na břeh, chvilku skákal, setřepávaje vodu, pak přišel k nám. Nevydržel jsem to a řekl jsem:
„Víš snad, co je to radiace, synku? Nevíš. Kdybys věděl – nelezl bys tam a nepotápěl by ses pro ten kámen. Copak tu nemáš nic jiného na práci?“
„Vím, co je radiace, tatínku. Dědeček mi vyprávěl o tom, k jakým katastrofám u vás dochází v atomových elektrárnách, jakou máte zbraň a jaké problémy teď vznikly se skladováním jaderného odpadu,“ odpověděl Voloďa.
„No a co s tím má společného tento kámen, který ležel na dně jezera? Co?“
„No právě, co?“ vstoupil do rozhovoru dědeček. „Dej mu výchovnou lekci, Vladimíre. Aspoň si trochu odpočinu. Protože poslední dobou mi tvůj syn předkládá mnoho požadavků.“
Dědeček se začal vzdalovat, zůstali jsme se synem sami. Voloďa stál přede mnou ve své mokré košili. Zjevně byl rozrušen tím, že způsobil všem starosti. Již jsem na něj nechtěl být přísný. Jednoduše jsem stál a mlčel. Voloďa začal mluvit první:
„Rozumíš, tatínku, dědeček mi řekl, že tato úložiště jaderného odpadu skrývají v sobě velké nebezpečí. Podle teorie pravděpodobnosti mohou způsobit nenapravitelnou škodu mnohým státům a lidem, kteří v nich bydlí. Dokonce i celé planetě.“
„Mohou, samozřejmě, ale co ty máš s tím společného?“
„Vždyť pokud si lidé myslí, že problém je jakoby vyřešen, ale nebezpečí stále trvá, znamená to, že úloha nebyla vyřešena správně.“
„No a co?“
„Dědeček říkal, že správné řešení mám najít já.“
„No a? Našel jsi?“
„Teď ano, tatínku.“
Můj devítiletý syn stál přede mnou mokrý, se zraněnou rukou, ale jist sám sebou. A o řešení problému skladování jaderného odpadu mluvil klidným a jistým tónem. Bylo to velmi zvláštní. Vždyť není vědec, jaderný fyzik, nenavštěvuje ani obyčejnou školu. Velice zvláštní. Na břehu jezera v tajze stálo mokré dítě a uvažovalo o bezpečném skladování jaderného odpadu. Nedoufal jsem, že vyřeší tento problém alespoň s minimálním úspěchem, a jen proto, abych udržel rozhovor, jsem se zeptal:
„No a k jakým konkrétním závěrům jsi došel?“
„Myslím, že z mnoha variant je nejúčinnější jeho rozptýlení.“
„Nechápu, rozptýlení čeho?“
„Odpadu, tatínku.“
„Co tím myslíš?“
„Pochopil jsem, že v malých dávkách není radiace vůbec nebezpečná. V menším množství je všude: v nás, v rostlinách, ve vodě, v mracích. Ale když se zkoncentruje na jednom místě, vzniká reálné nebezpečí. Na jaderných úložištích, o nichž vyprávěl dědeček, jsou radioaktivní předměty soustředěny umělým způsobem na jednom místě.“
„O tom všichni vědí. Radioaktivní odpad se sváží do speciálně postavených skladů, které jsou pečlivě chráněné před teroristy. Speciálně vyškolený personál sleduje, aby se dodržovala technologie skladování.“
„Správně, tatínku. Ale nebezpečí stejně existuje. A katastrofa je neodvratná, její příčinou je něčí záměrná myšlenka, která vnucuje lidem nesprávné řešení.“
„Tímto problémem, synku, se zabývají vědecké instituce, v nichž pracují lidé s vysokými vědeckými tituly. Nejsi vědec, neznáš vědu, a proto nemůžeš řešit tak závažný problém. Jeho řešením by se měla zabývat současná věda.“
„A co výsledek, tatínku? Vždyť právě v důsledku řešení současné vědy se lidstvo vystavuje velkému nebezpečí. Já se, samozřejmě, neučím ve škole, neznám vědy, o nichž mluvíš, ale…“
Voloďa ztichl a sklonil hlavu.
„Co znamená tvé „ale“? Proč ses zarazil?“
„Nechci se, tatínku, učit v té škole a učit se tu vědu, kterou máš na mysli.“
„Proč nechceš?“
„Protože, tatínku, tato věda vede ke katastrofám.“
„Ale vždyť jiná neexistuje.“
„Ale ano. ,Skutečnost je třeba hodnotit pouze sebou,‘ říká máma Anastasia. Pochopil jsem, co je to, a studuji nebo hodnotím. Zatím nevím, jak to mám říci přesněji.“
To je neuvěřitelné, jak je neústupný ve svých přesvědčeních, pomyslel jsem si a zeptal jsem se:
„A jaká je podle tebe pravděpodobnost katastrofy?“
„Stoprocentní.“
„Jsi si tím jistý?“
„Podle teorie pravděpodobnosti a faktu neodporování zhoubné myšlence je katastrofa nevyhnutelná. Vytváření velkých jaderných úložišť je možné srovnat s vytvářením velkých bomb.“
„Takže tvá myšlenka se postavila na odpor zhoubnému?“
„Ano, vypustil jsem do prostoru svou myšlenku. A ta zvítězí.“
„A konkrétně, jak vyřešila tvá mysl otázku bezpečného skladování jaderného odpadu?“
„Všechny jaderné odpady shromážděné ve velkých úložištích je třeba rozptýlit – to je má myšlenka.“
„Rozptýlit – znamená rozdělit na statisíce, nebo dokonce milióny malinkých kousíčků?“
„Ano, tatínku.“
„Jednoduché řešení. Ale zůstává hlavní otázka – kde se mají skladovat tyto malé kousíčky?“
„Na rodových statcích, tatínku.“
To, co jsem uslyšel, bylo tak nečekané a neuvěřitelné, že jsem nějakou dobu nevěděl, co mám říci. Pak jsem vykřikl:
„Nesmysl! Vymyslel jsi úplný nesmysl, Voloďo.“
Pak jsem trochu popřemýšlel a již klidněji řekl:
„Samozřejmě, že pokud jaderné kousíčky budou rozptýleny po různých místech, globální katastrofě bude možno předejít. Jenomže nebezpečí budou vystaveny miliony rodin, které se rozhodnou žít na statcích. Ale vždyť všichni lidé chtějí žít v ekologicky čistém prostředí.“
„Ano, tatínku, všichni lidé chtějí žít na ekologicky čistých místech. Ale taková místa na zemi již téměř nezůstala.“
„A tady, v tajze, také není ekologicky čisté místo?“
„Toto místo je poměrně čisté. Ale není ideální, není původní. Ideální již nezůstala. Stává se, že mraky z různých míst sem přinášejí kyselé deště. Bylinky, stromy a keře je zatím zvládají, ale znečištěná místa jsou každým dnem ještě špinavější. A počet takových míst každým dnem roste. Právě proto teď nesmíme ustupovat, musíme je měnit.
,Musíme vytvářet čistá místa,‘ tak říká máma.
Z mnoha možných variant má mysl vybrala jednu, jinou nemá. Rozptýlit malinké kousíčky, „ovládnout“ je, získávat z nich užitek pro život a uchovávat po jednom na statku je bezpečnější – tak říká má mysl.“
„A kde na statku? V komoře? V trezoru? Má se tato kapsle s radioaktivním obsahem uchovávat ve sklepě? Tvá mysl ti to ještě nenapověděla?“
„Kapsli je třeba uchovávat zakopanou pod zemí, ne méně než devět metrů.“
Zamyslel jsem se nad synovým návrhem, navenek neuvěřitelným, a stále víc jsem se přikláněl k myšlence, že přece je v něm racionální jádro. Přinejmenším varianta skladování jaderného odpadu, již navrhl, skutečně úplně vylučuje rozsáhlé katastrofy. Co se týče znečištění na konkrétním místě, lze se mu vyhnout a k tomu ještě získat užitek. Možná, že vědci vymyslí něco podobného malinkému reaktoru. Nebo něco dalšího.
Najednou mě napadla myšlenka. To je ale! To je ono! Je tady ještě jeden důvod, vysvětlující potřebu rozptýlit úložiště radioaktivních odpadů. Peníze! Cizí státy utrácejí velké peníze za skladování tohoto odpadu. Za ně se staví skladiště, financuje se obsluhující personál a celé bezpečnostní služby. Část peněz, jak to chodí, mizí neznámo kam. Ať se tyto peníze vyplácí každému statku, v němž budou uloženy kapsle s radioaktivním odpadem. To je skvělé! Bezpečí před zamořením bude jisté a přitom se ještě lidem budou platit peníze.
V dnešní době nikdo nemůže garantovat bezpečí dokonce ani lidem, kteří žijí daleko od úložišť. Když došlo k havárii v Černobylské atomové elektrárně na Ukrajině, zamořena byla nejen část Ukrajiny, ale také Ruska i Běloruska. Mraky mohly roznést znečištění na stovky, dokonce i tisíce kilometrů.
Takže synův návrh, byť zatím konceptuální a potřebující upřesnění, si přece zaslouží soustředěnou pozornost vědeckého světa, vlád a hlavně veřejnosti.
V zajetí svých myšlenek jsem se procházel podél jezera a úplně jsem na syna zapomněl. Ale ten mlčky stál na stejném místě a pozoroval mě. Výchova mu nedovolovala, aby na mě promluvil první. Přerušit myšlenky přemýšlejícího člověka se tu považovalo za nepřípustné.
Rozhodl jsem se převést rozhovor na jiné téma.
„Takže ty stále přemýšlíš o různých problémech, Voloďo? Máš také nějaké povinnosti? Plníš nějaké pracovní úkoly?“
„Úkoly?.. Plnit?.. Vždy se zabývám tím, čím se mi zachce. Úkoly? Co se rozumí slovem pracovní úkoly, tatínku?“
„Pracovní úkoly – to je, když něco děláš a platí ti za to peníze. Nebo děláš něco, co je užitečné pro celou rodinu. Třeba mně, když jsem byl ve tvých letech, rodiče nařídili starat se o králíky. A já jsem se o ně staral. Trhal jsem pro ně trávu, krmil jsem je, čistil jsem klece. A králíci přinášel i rodině zisk.“
Voloďa mě vyslechl, pak najednou trochu rozechvěle řekl:
„Tatínku, teď ti povím o jedné povinnosti, kterou jsem si nařídil sám. Je to velice radostná povinnost. Ale rozhodni sám, zda ji lze nazvat prací, nebo ne.“
„Pověz mi o ní.“
„V tom případě pojďme, ukážu ti jedno místo.“ …
 
 

Démon Kracios

 

„Jeden za druhým šli pomalu otroci a každý nesl obroušený kámen. Čtyři řady, každá půl druhého kilometru dlouhá, od brusičů kamení k místu, kde začínala stavba města, nebo spíše pevnosti, byly střeženy hlídači. Na deset otroků připadal jeden ozbrojený hlídač. Stranou od otroků, na vrcholu třináctimetrového pahorku, jenž byl ručně vytvořen z obrovských kamenů, seděl Kracios – jeden z vrchních žreců; v průběhu čtyř měsíců mlčky pozoroval události. Nikdo jej nevyrušoval, nikdo ani pohledem nesměl vyrušit jeho myšlenky. Otroci a stráž vnímali pahorek s trůnem na vrcholu jako neoddělitelnou část krajiny. A člověka, který seděl nehybně na trůně nebo se procházel po plošině na vrcholu pahorku, si již nikdo nevšímal.
Kracios si dal za úkol přebudovat stát, na tisíciletí upevnit moc žreců, podmanit si všechny lidi na zemi a všechny je zotročit, včetně vůdců států.

* * *

Jednou Kracios sestoupil dolů a na trůně nechal svého dvojníka. Žrec změnil oblek, sundal paruku. Náčelníkovi stáže nařídil, aby jej zakovali do řetězů jako obyčejného otroka a postavili do řady za mladým a silným otrokem jménem Nard.
Kracios se pátravě díval do tváří otroků a všiml si, že tento mladý člověk má zvídavý a hodnotící pohled, nikoliv těkavý a vzdálený jako mnozí ostatní. Nardova tvář byla jednou soustředěně zamyšlená, podruhé rozechvělá. ,Určitě nosí v hlavě nějaký svůj plán,‘ pochopil žrec, ale chtěl se přesvědčit, do jaké míry přesný byl jeho postřeh.
Dva dny Kracios pozoroval Narda, mlčky nosil kameny, seděl vedle něj při jídle a spal vedle na palandě. Třetí noc, jakmile zazněl povel „Spát“, otočil se Kracios k mladému otrokovi a šeptem s hořkostí a zoufalstvím vyslovil otázku, která směřovala neznámo ke komu: ,Cožpak to takhle bude pokračovat po zbytek života?‘
Žrec viděl, jak sebou mladý otrok škubl a okamžitě se otočil tváří k žrecovi, jeho oči zářily. Jiskřily se dokonce při slabém světle loučí ve velkém baráku.
,Nebude to trvat dlouho. Domýšlím plán. A ty, staříku, se ho můžeš zúčastnit také,‘ zašeptal mladý otrok.
,Jaký plán?‘ lhostejně a s povzdechem se zeptal žrec.
Nard se zápalem a s jistotou začal vysvětlovat:
,Ty, staříku, a já a my všichni brzy nebudeme otroky, ale svobodnými lidmi. Počítej, staříku: na každou desítku otroků je jeden strážník. A patnáct otrokyň, jež připravují jídlo, šijí oblečení, pozoruje také jeden strážník. Pokud se ve smluvený čas my všichni vrhneme na stráž, porazíme ji. Ať jsou strážníci ozbrojení a my jsme zakováni do řetězů. Ale je nás deset na každého a řetězy lze také využít jako zbraň, pokud by se nastavovaly pod úder mečů. Odzbrojíme všechny strážníky, svážeme je a zmocníme se zbraní.‘
,Ech, mladíku,‘ opět povzdechl Kracios a jakoby lhostejně pronesl: ,tvůj plán není domyšlený: strážníky, kteří nás hlídají, je možné odzbrojit, ale vládce brzy pošle nové, možná že dokonce celou armádu, a zabije otroky, kteří povstali.‘
,Na to jsem také pomyslel, staříku. Je třeba zvolit dobu, kdy tady armáda nebude. A tato doba se blíží. Všichni vidíme, jak se armáda připravuje na výpravu. Dělají se zásoby proviantu na tři měsíce. Znamená to, že za tři měsíce armáda přijde na určené místo a zahájí boj. V bitvě se oslabí, ale zvítězí a zajme mnoho nových otroků. Pro ně se již staví nové baráky. Musíme začít odzbrojovat stráž, jakmile armáda našeho vládce zahájí boj s jinou armádou. Poslové budou potřebovat měsíc, aby donesli zprávu o tom, že je nutné, aby se okamžitě vrátila. Oslabená armáda se bude vracet nejméně tři měsíce. Za čtyři měsíce se dokážeme připravit k uvítání. Nebude nás méně než vojáků v armádě. Zajatí otroci se budou chtít připojit k nám, až uvidí, co se stalo. Všechno jsem promyslel správně, staříku.‘
,Ano, mladíku, se svým plánem a myšlenkami můžeš odzbrojit stráž a zvítězit nad armádou,‘ odpověděl žrec již povzbudivě a dodal: ,ale co potom začnou dělat otroci a co se stane s vládci, strážníky a vojíny?‘
,O tomto jsem moc nepřemýšlel. A zatím mě napadá jediné: všichni, kteří byli otroky, se stanou svobodnými, všichni, kteří dnes nejsou otroky, stanou se jimi,‘ nepříliš jistě odpověděl Nard, jako by přemýšlel nahlas.
,A žreci? Řekni mi, mladíku, kam zařadíš žrece, když zvítězíš: k otrokům nebo ke svobodným?‘
,Žreci? O tomto jsem také nepřemýšlel. Ale teď si říkám: ať zůstanou tam, kde jsou. Poslouchají je otroci a vládci. I když je těžké je občas pochopit, ale myslím si, že jsou neškodní. Ať vypráví o bozích, ale jak máme nejlépe prožít svůj život, to víme sami.‘
,Jak nejlépe prožít… to je dobře,‘ odpověděl žrec a tvářil se, že je velmi ospalý.
Ale Kracios tuto noc nespal. Přemýšlel. ,Samozřejmě,‘ říkal si, ,nejjednodušší je povědět vládci o spiknutí, mladý otrok bude zadržen, zjevně je vůdcem ostatních. Ale to nevyřeší problém. Otroci si vždy budou přát osvobodit se z otroctví. Objeví se noví vůdci. Vypracují nové plány, a pokud je to tak, hlavní nebezpečí pro stát vždy bude existovat uvnitř státu.‘
Před Kraciem stál úkol: vypracovat plán zotročení celého světa. Chápal, že se nepodaří dosáhnout cíle pouze pomocí fyzického násilí. Je zapotřebí psychologické působení na každého člověka, na celé národy. Je třeba transformovat lidskou mysl, vštípit každému, že otroctví je nejvyšší blaho. Je třeba spustit automatický program, který bude celé národy dezorientovat v prostoru, čase a pojmech. A hlavně – v adekvátním vnímání skutečnosti. Kraciova mysl pracovala stále rychleji, přestal cítit tělo, těžké okovy na rukou a nohou. Najednou, jako blesk z čistého nebe, vznikl program. Zatím nebyl podrobný a nedal se vysvětlit, ale již byl čitelný a oslepující svou velikostí. Kracios se cítil jako neomezený vládce světa.
Žrec ležel na palandě, zakovaný do okovů, a obdivoval sám sebe: ,Zítra ráno, až budou všichni odváděni do práce, dám znamení a náčelník stráže zavelí, aby mě vyvedli z řady otroků a sundali mi okovy. Vypracuji do detailů svůj program, pronesu několik slov a svět se začne měnit. Neuvěřitelné! Jen několik slov a celý svět se podvolí mně, mé mysli. Bůh skutečně dal člověku sílu, která nemá ve vesmíru sobě rovné, tato síla je lidská mysl. Produkuje slova a mění běh dějin.
Vytvořila se neobyčejně příznivá situace. Otroci připravili plán povstání. Tento plán je racionální a zjevně může přivést otroky k pozitivnímu přechodnému výsledku. Ale stačí několik vět a zotročím na příštích tisíc let nejen dnešní otroky, ale také jejich potomky a pozemské vládce.‘
Na Kraciovo znamení mu ráno náčelník ochrany sundal okovy. A již následující den bylo na jeho pozorovatelskou plošinu pozváno ostatních pět žreců a faraón. Před shromážděnými Kracios začal svou řeč:
,To, co teď uslyšíte, nesmí být nikým zapsáno nebo vyprávěno. Kolem nás nejsou stěny a má slova nikdo kromě nás neuslyší. Vymyslel jsem způsob proměny všech lidí v otroky našeho faraóna. Není možné toho dosáhnout pomocí početného vojska a vyčerpávajících válek. Ale udělám to několika větami. Uběhnou pouze dva dni po jejich pronesení a uvidíte, jak se začne měnit svět. Podívejte se: dole dlouhé řady otroků, zakovaných do řetězů, nesou po jednom kameni. Střeží je mnoho vojáků. Vždy jsme si mysleli, že čím více otroků, tím je to lepší pro stát. Ale čím více otroků, tím více se musíme obávat jejich vzpoury. Posilujeme ochranu. Jsme nucení dobře krmit své otroky, jinak nedokáží vykonávat těžkou fyzickou práci. Ale stejně jsou líní a mají sklon k buřičství. Podívejte, jak se pomalu pohybují, a zlenivělá stráž je nepohání karabáčem a nebije ani zdravé a silné otroky. Ale budou se pohybovat mnohem rychleji. Nebudou potřebovat stráž. Strážci se také promění v otroky. Udělat něco takového lze následovně. Ať dnes před západem slunce hlasatelé rozšíří faraónovo nařízení, v němž bude řečeno: „S úsvitem nového dne se všem otrokům daruje úplná svoboda. Za každý kámen přinesený do města bude svobodný člověk dostávat jednu minci. Mince bude možné vyměnit za jídlo, oblečení, příbytek, palác ve městě nebo za samotné město. Odedneška jste svobodní lidé.“‘
Když si žrecové uvědomili to, co Kracios řekl, jeden z nich, nejstarší, řekl:
,Jsi démon, Kracie. To, co jsi vymyslel, zaplaví démonizmem množství pozemských národů.‘
,Ať jsem démon a to, co jsem vymyslel, ať lidé v budoucnu nazývají demokracií.‘

* * *

Při západu slunce se otrokům ohlásilo nařízení, které je ohromilo, a mnozí celou noc nespali a přemýšleli o novém šťastném životě.
Následující ráno žrecové a faraón opět vyšli na plošinu umělé hory. Obraz, jenž vyvstal před jejich očima, byl ohromující. Tisíce lidí, bývalých otroků, o závod tahaly stejné kameny, co dřív. Mnozí nesli dva kameny a zalévali se potem. Jiní, kteří měli jeden, běželi a zvedali prach. Někteří strážci také tahali kameny. Lidé, kteří si mysleli, že jsou svobodní – vždyť již neměli okovy – se snažili získat co nejvíce vytoužených mincí, aby si vybudovali šťastný život.
Ještě několik měsíců Kracios strávil na své plošině, s uspokojením pozoroval to, co se dělo dole. Změny byly obrovské. Část otroků se spojila do menších skupin, vyrobila si vozíky, naplnila je až nahoru kameny, a zalévajíc se potem, tlačila tyto vozíky.
,Vynaleznou ještě mnoho zařízení,‘ s potěšením si v duchu říkal Kracios, ,již se objevily vnitřní služby: roznašeči vody a jídla.‘ Část otroků jedla přímo za chůze, nepřála si ztrácet čas na cestu do baráku, aby se najedla, a platila lidem za obsluhu vydělanými mincemi. ,To jsou věci: i lékaři se u nich objevili, přímo za chůze poskytují pomoc zraněným, a také za mince. Dokonce si zvolili „dopravní hlídku“. Brzy si zvolí náčelníky, soudce. Ať volí: vždyť si myslí, že jsou svobodní, ale podstata se nezměnila, stále tahají kameny…‘
A takto běží po tisíciletí, v prachu, zalévají se potem a tahají těžké kameny. I dnes potomci těch otroků pokračují ve svém nesmyslném běhu…“

* * *

„Zřejmě máš na mysli prosté zaměstnance, Anastasie? Patrně s tím lze souhlasit, ale nelze zařadit do kategorie otroků vedoucí podniků, úředníky, podnikatele.“
„Vidíš v nich nějaký rozdíl, Vladimíre, řekni, v čem spočívá?“
„V tom, že jedni pracují, tahají kameny jako otroci. Druzí řídí toto tahání, moderně řečeno – výrobní proces.“
„Ale vždyť řízení je také práce a dosti často složitější než nošení kamenů.“
„Celkově ano, podnikatelé musí víc přemýšlet. Jejich mysl je od rána do večera zaměstnána prací. Z čehož plyne, že faraón, prezident a kancléř jsou také otroci?“
„Ano, je to tak. Stali se otroky také žrecové, kteří vykonali osudný čin.“
„Ale pokud existují otroci, musí existovat otrokáři. Kdo jsou? Když mezi ně nezařazuješ ani žrece?“
„Otrokářem je umělý svět, vytvářený lidmi. A strážci u většiny lidí sedí uvnitř nich, šlehají je karabáči a nutí je vydělávat mince.“
„Smutný obraz a zdá se, že je bezvýchodný. V uplynulých tisíciletích vznikaly a zanikaly celé říše, měnila se náboženství, zákony, ale v tom hlavním se nic nezměnilo: jak byl člověk otrokem, tak jím zůstal. Copak doopravdy není možné takový stav napravit?“
„Je to možné.“
„Jak? A kdo je schopen to udělat?“
„Obraz.“
„Co znamená obraz? Jaký?“
„Obraz, který ukáže lidem jinou situaci. Posuď to sám, Vladimíre, ti lidé, kteří dnes prostřednictvím peněz řídí svět, si myslí, že štěstí mohou člověku přinést pouze moc a peníze. A většina lidí, která se snaží vydělávat mince, je o tom přesvědčuje. Ale často, velice často vítězové nesmyslného závodu trpí. Dosahují iluzorních výšin a pociťují víc než ostatní nesmyslnost svého života. Ukážu ti obrázek z budoucího života, popiš jej, ať se promění ve skutečnost.“ …
 

Hektar – kousíček planety Země

 

Občas mi říkají: „Co se stále staráš o hektar – jsou důležitější věci.“ Ale myslím si, že v našem dnešním životě není nic důležitějšího než navrátit zemi původní rozkvět.
A proto také mluvím o hektaru rodové půdy, vždyť za ním stojí něco nezměrně většího. Ne vždy mi stačí rozum, intelekt a možná také temperament, abych to vysvětlil, ale když se mi alespoň trochu daří a lidé mi rozumí, je to pro mě vítězství.
Stejně jako tenkrát. Rok 2003. Švýcarsko. Curych. Mezi­ná­rodní fórum. Pozvali mě tam organizátoři a přidělili mi čas na vystoupení. Začal jsem mluvit o myšlence, která se zrodila v Rusku, ale sál mě moc nevnímal.
A pak přišla otázka ze sálu:
„Jakým způsobem spojujete hektar půdy s duchovním vývojem člověka? Možná, že pro Rusko je důležitý problém obdělávání půdy, ale v Evropě jsou tyto otázky dávno vyřešeny. Sešli jsme se tady, abychom si popovídali o duchovnosti.“
S rozechvěním jsem začal odpovídat:
„Mluvím o hektaru půdy, o zřízení rodového statku a někdo si myslí, že je to primitivní. Že je třeba mluvit o velkých vědách a duchovnosti proto, že takové je téma prestižního evropského fóra. Bylo mi řečeno, že teď v tomto sále přede mnou sedí známí evropští novátoři v pedagogice, filozofové, spisovatelé, kteří píší o duchovnosti, i jiní neméně proslulí lidé, kteří o duchovnosti přemýšlejí. Ale právě proto, že si uvědomuji, kdo se teď přede mnou nachází v tomto sále, mluvím o hektaru půdy.
Dámy a pánové, jsem si jist, že pojmy jako láska a duchovnost rozhodně mají získat svou materiální podobu.
Hektar půdy, který mám na mysli a o němž mluví Anastasia, není pouhým hektarem půdy. Je to prostor, jehož prostřednictvím budete spojeni s kosmem. Na tento prostor, a tudíž na vás, budou reagovat všechny planety vesmíru. Budou vašimi přáteli, pomocníky a spolutvůrci.
Podívejte se, k čemu dochází podle zákonů přírody: obyčejná květina – kopretina – i ona je nerozlučně spjatá s kosmem, s planetami, se sluncem. Květina otevírá své lístečky, když vychází slunce, a zavírá je, když slunce zapadá. Jsou ve vzájemné harmonii. Biliony kilometrů a světelných let je nedokáží rozdělit. Jsou spolu – velké Slunce a malinká pozemská květina. Ony vědí, že pouze spolu jsou tvůrci velké vesmírné harmonie.
Každá pozemská bylinka reaguje nejen na slunce. Reaguje na jiné planety, reaguje na člověka, na energii jeho citů.
Vědci provedli následující experiment. K pokojové květině připojili čidlo, ručičky přístroje zaznamenávaly i ty nejmenší energetické impulsy, jež vydávala květina. Do pokoje postupně vcházelo několik lidí. Jeden prošel kolem, druhý přišel blíž a zalil květinu, třetí vešel a utrhl lísteček. Přístroje zaznamenaly, že když do pokoje vcházel člověk, jenž utrhl lísteček, rostlina se začínala chvět a ručičky přístroje se vychylovaly.
Často můžeme pozorovat také následující fenomén: květiny vadnou, když člověk odjíždí. Tedy chápeme, že všechny rostliny reagují na člověka. Mohou jej milovat, anebo ne. Tudíž předávat svým planetám lásku, anebo naopak.
A teď si představte, že máte nějaký prostor – hektar půdy. Nejen hektar půdy, na kterém jsou zasazeny brambory na prodej, ale hektar půdy, na němž jste začali tvořit s určitou mírou uvědomělosti, s určitou úrovní duchovnosti.
Máte své území, na němž je množství rostlin, které nevysadili námezdní pracovníci, ale bezprostředně vy. Každá rostlinka, každá bylinka se k vám chová s láskou, a tyto rostliny, živé bytosti, jsou schopné pro vás shromáždit všechny nejlepší vesmírné energie. Shromáždit a odevzdat je vám. Rostliny vyživuje nejen energie země. Vždyť víte, že jsou rostliny, které mohou růst bez půdy.
Před pěti tisíci lety žili ve starověkém Egyptě žrecové, kteří vytvořili množství náboženství. A tito žrecové řídili celé národy. Byli nejbohatšími lidmi té doby. Sklepy jejich paláců uchovávaly truhlice se zlatem a klenoty. Znali mnoho tajných věd, pro radu a pro peníze za nimi chodili faraóni. Ale každý z vysoce postavených žreců měl svůj hektar půdy, na němž nedovoloval pracovat otrokům. Tito nejbohatší lidé znali mnoho věd, znali tajemství hektaru. Na zdech starodávných chrámů Egypta, chrámů žreců, bylo napsáno: „Nepřijímej potravu od svého otroka.“ To je jeden příklad.
 
Druhý příklad. Ve starověkém Římě vydali senátoři nařízení, že pokud otrok umí pracovat s půdou a je mu dán pozemek, pak tohoto otroka lze prodat jinému hospodáři společně s půdou, aby se k tomu, co na ní roste, nepřipouštěli cizí lidé. Proč římští senátoři dávali některým otrokům půdu? A ještě jim dávali peníze, aby si na ní postavili dům. Z jednoho jediného důvodu – aby od otroků dostali deset procent úrody vypěstované a nasycené láskou a péčí člověka, který ji pěstoval. Pouze takové produkty mohou být užitečné.
Egyptští žrecové a senátoři starověkého Říma věděli, která strava je člověku prospěšná. Produkty, jež teď konzumujeme, v žádném případě nelze používat k jídlu: je to „mrtvá“strava. Je velký rozdíl mezi plodem, který utrhnete z keříku a ihned zkonzumujete, a tím, který se prodává v obchodě. Tady nejde jen o to, že už je zvadlý, jde o to, že nemá energii. Nemůže živit lidskou duši. Již nemluvím o tom, že náš technokratický svět stvořil modifikované druhy rostlin.
Tudíž, pokud nemáte svůj hektar půdy, nikde nenajdete potravu důstojnou člověka. Můžete vzít peníze a koupit si nějakou zeleninu. Ale musíte vědět: tato zelenina nerostla pro vás, ona vůbec nerostla pro člověka. Rostla pro peníze.
Neexistují nemoci, jež by nemohl vyléčit Prostor lásky, ten prostor, který jste stvořili svýma rukama a duší.
Lidé jsou Boží děti. Svět rostlin a zvířat, vzduch a okolní prostor jsou také Boží výtvory. A všechno společně není nic jiného než materializace Božího ducha. Pokud někdo o sobě říká, že je vysoce duchovním člověkem, ať ukáže materializaci své duchovnosti.
Představte si, že se teď na vás seshora dívá Bůh. A vidí, jak řídíte tramvaj, jak někdo z Jeho dětí staví budovu, někdo stojí za pultem a prodává – je prodavač. Takové profese Bůh nestvořil. Tyto profese jsou pro otroky. Bůh si nepřál, aby Jeho děti byly otroky. Stvořil zázračný svět a odevzdal ho svým dětem, aby mu vládly. Přijměte ho a užívejte! Ale pro to je třeba tento svět pochopit. Pochopit, co je to měsíc, pochopit také, co je to bylinka s názvem řebříček.
Co je vlastně hektar půdy? Je to místo, na němž má člověk pracovat v potu tváře? NE! Je to místo, na němž člověk vůbec nemá pracovat! Je to místo, jehož prostřednictvím člověk má řídit svět. Povězte mi, kdo více potěší Boha: člověk, který řídí tramvaj, nebo člověk, který proměnil v ráj, byť malinký, kousíček země? Samozřejmě že ten druhý.
Je možné otevřít dnešním lidem cestu do kosmu? A naučit je ovládat Mars, Měsíc? Není! Protože se tam objeví zbraně, špína, budou tam stejné války jako na Zemi. Ale vždyť člověk je stvořen proto, aby ovládal jiné světy. A stane se to pouze tehdy, když pochopí a zvelebí Zem. Způsob osídlení vesmírných planet není technický, je psychoteleportický.
Člověk si musí uvědomit, v čem je skutečná krása vesmíru.
Vaše město se považuje za krásné. Můžeme tisíckrát říci, že je krásné. Ale co konkrétně je na něm krásného? Ano, je tady velice čisto. Ano, je mnoho, podle vzhledu, materiálně zajištěných lidí. Ale copak je krásná zem uválcovaná asfaltem? Copak je to dobré, že pouze na některých místech proráží zelené ostrůvky? Copak je to dobré, že v centru vašeho města umírá velkolepý strom – cedr? Dusí se kouřem. Dusí se výfukovými plyny. Neumírá a nedusí se jen on. Těmito plyny se dusí člověk, jenž chodí tímto městem.
Musíme se zamyslet nad tím, co jsme natropili na této zemi. A je lepší, když budeme mluvit velice jednoduše. Ať si každý z nás vezme malý pozemek, dá dohromady všechen svůj rozum a všechnu svou duchovnost a vytvoří byť malý, ale skutečný ráj. Promění malý kousíček půdy na velké planetě v kvetoucí zahradu, materializuje svou duchovnost, jak to udělal Bůh. Pokud to uskuteční milióny lidí v různých státech, celá zem bude kvetoucí zahradou a nebudou války, protože milióny lidí se s láskou oddají velkému tvoření. A i když vytáhnou Rusové na Švýcarsko nebo Německo, tak jen proto, aby se pokochali pohledem na krásné živé oázy, aby přejali zkušenosti materializace pravé duchovnosti.
Rusko se teď bohužel snaží napodobit Západ. Když ruští politici mluví o západních zemích, používají ve svých projevech takové výrazy jako „vyspělé“, „civilizované“, vyzývají lidi dohnat je ve „vyspělosti“ a „civilizovanosti“. Naši politici zatím nevědí, že je možné je nejen rychle dohnat, ale také značně předběhnout. Stát se to ale může pouze v případě, že budeme běžet opačných směrem.
V žádném případě nechci ponížit nebo urazit vaši západní civilizaci. Ale přece mluvíme o duchovnosti, máme být k sobě upřímní. Duchovnost se nemůže měřit pouze materiálním dostatkem, technickými vymoženostmi. Taková jednostranná, technokratická cesta rozvoje lidstva nezbytně vede do propasti. Vy, zde přítomní, to nepochybně uznáváte, pak ale musíte uznat to, že na trati k propasti běžíte jako první a my – za vámi. Zkuste se zastavit a popřemýšlet, co se stalo s naším světem. Pokud si to dokážete uvědomit, zakřičte na ty, kdo běží za vámi: ,Zastavte se, přátelé, přestaňte běžet, tady je propast a my jsme již u jejího kraje. Hledejte jinou cestu.‘
Musíme si společně poslechnout svá srdce a od slov o duchovnosti přejít k její materializaci. Jeden hektar je pouze malinký bod na planetě Země. Ale milióny takových bodů ji promění v kvetoucí zahradu. Bilióny okvětních lístečků, šťastnými úsměvy dětí a staříků oznámí vesmíru:
,Pozemští lidé jsou připraveni k velkému tvoření.‘
,Čekáme na tebe, člověče,‘ odpoví vesmírné planety. ,Čekáme na tebe, důstojný Boží syne.‘
Naše tisíciletí se stalo počátkem velkých změn na Zemi. Desítky tisíc ruských rodin namířily k svému hektaru. Otec a matka, kteří reálně tvoří Prostor lásky pro své děti, jsou duchovnější než nejproslulejší mudrci, kteří o duchovnosti jen mluví.
Ať duch každého člověka prorůstá krásnou květinou, stromem s voňavými plody a ať se to tak stane na každém hektaru naší planety.“
 
Po těchto slovech bylo v sále nějakou dobu absolutní ticho, potom přišla bouře potlesku.
Vystoupil jsem v Curychu i další den. A opět byl plný sál. Byli tam také naši bývalí občané.
Myslím si, že jsem nemluvil moc souvisle, navíc prostřednictvím tlumočníka. Ale lidé neodcházeli, poslouchali, protože v tom sále jsem s nimi nemluvil jen já, mluvila velká síla. Velmi jednoduchá, konkrétní a zároveň neobvyklá, jež po tisíciletí uchovávala v hloubce lidské duše nostalgii po pravém způsobu života člověka – tvůrce.
V tu chvíli jsem si pomyslel: „Je vůbec třeba někomu dokazovat, že se do Ruska určitě vrátí všichni synové a dcery, které odvál nepříznivý vítr? Vrátí se!“ Vzpomeňte si na Anastasiina slova:
„Do Ruska v tento den přijedou hosté. Všichni ti, koho Země zrodila jako atlanty! Zbloudilí synové se vrátí také! Ať bardi všude hrají na kytary. A staříci napíší dětem dopisy a všechny děti – svým rodičům. I my dva se najednou staneme velmi mladými, jako budou lidé mladí poprvé.“ …

~ více z úryvku na stránkách Anastasia.cz ~

Napsat komentář

Nová civilizace - 8. díl/1. část

Nová civilizace - 8. díl/1. část

První část osmého dílu nás opět přenáší do tajgy. Kniha nabízí informaci o přípravě rodičů před početím dítěte a těhotenstvím, o ideálním stravování. Poutavá Anastasiina vyprávění vytvářejí překrásné obrazy, které pronikají do nejvzdálenějších zákoutí lidské duše.


Příjmout

Tento web používá soubory cookies. Dalším procházením těchto stránek vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookies - více informací.