Rodová kniha - 6. díl

Nakladatelství Zvonící cedry

ZC006

Nový výrobok

Znížená cena! Rodová kniha - 6. díl

Ve své šesté knize V. Megre popisuje druhé setkání s již pětiletým synem, který žije a vyrůstá v tajze. Rozhovor s mimořádně uvědomělým chlapcem ukazuje nesmyslnost a mnohdy i škodlivost naší současné výchovy dětí a celého vzdělávacího systému. Velká část knihy je věnována Anasatsiině vyprávění o dějinách a kultuře Vedické civilizace. Nechybí zde ani názor na současné události.

Viac detailov

Skladem - ihned k odeslání

199 Kč

210 Kč

-11 Kč

Zakoupením tohoto produktu získáte až 19 věrnostních bodů. Za obsah Vašeho košíku získáte celkem 19 bodů , které mohou být převedeny na slevový kupón v hodnotě 3 Kč.

Autor: Vladimír Megre
Stran: 248
Rozměr: 14 × 20,5 cm
Vazba: brožovaná
Nakladatelství: Zvonící cedry
Překlad: Valentýna Lymarenko-Novodarská
Rok vydání: 2010 (2.vydání)
ISBN: 978-80-87454-04-6

Anotace:

Ve své šesté knize V. Megre popisuje druhé setkání s již pětiletým synem, který žije a vyrůstá v tajze. Rozhovor s mimořádně uvědomělým chlapcem ukazuje nesmyslnost a mnohdy i škodlivost naší současné výchovy dětí a celého vzdělávacího systému. Velká část knihy je věnována Anasatsiině vyprávění o dějinách a kultuře Vedické civilizace. Nechybí zde ani názor na současné události.

Úryvek z knihy:

Rozhovor se synem

 
Prošel jsem sám celou cestu od řeky k Anastasiině louce, blížil jsem se ke známým místům s pocitem, jako bych šel domů. Tentokrát mě nikdo neuvítal. A mně se dokonce líbilo kráčet tajgou bez průvodce.
Nevolal jsem Anastasii, možná že se zabývá svými věcmi; až si vše vyřídí, pocítí, že jsem přišel, přijde sama.
Uviděl jsem mé oblíbené místo na břehu jezera, kde jsme s Anastasií často seděli, a dříve, než bych se posadil a odpočinul si po cestě, rozhodl jsem se, že se převléknu.
Vyndal jsem z batohu tmavošedý nemačkavý oblek, tenký bílý svetr a nové boty. Když jsem se chystal do tajgy, chtěl jsem si vzít i bílou košili s kravatou, ale potom jsem usoudil, že se košile pomačká a v tajze není možnost ji vyžehlit. Oblek mi v obchodě složili tak, že se nepomačkal.
Rozhodl jsem se, že se ukážu synovi jako elegantní a sváteční, proto jsem tolik času a sil ztratil s promýšlením svého zevnějšku.
Vzal jsem s sebou i holicí strojek, zrcátko. Umístil jsem ho na stromě, oholil jsem se, učesal jsem se. Potom jsem se posadil na menší pahorek, vyndal jsem blok a propisku, abych k plánu setkání se synem přidal to, co jsem promyslel cestou.
Mému synovi brzy bude pět. Samozřejmě již mluví. Když jsem ho viděl naposledy, byl úplně malinký, zatím nemluvil, a teď by toho měl hodně chápat. Zřejmě po celé dny žvatlá s Anastasií, s dědečky. Pevně jsem se rozhodl: jakmile se uvidím s Anastasií, hned jí povím, jak plánuji setkání se synem a co se mu chystám říci.
Pět let jsem pečlivě studoval různé systémy výchovy dětí a vzal jsem si z nich, podle mě, všechno nejlepší a srozumitelné. Po rozhovorech s pedagogy a dětskými psychology jsem si udělal důležité závěry. Teď, dříve než se setkám se synem, chtěl bych probrat s Anastasií plán, který jsem vypracoval, a vyvozené závěry. Společně s ní ještě jednou všechno detailně promyslet. Ať mi Anastasia poradí, jaká první slova mám říci synovi, jakou polohu při tom mám zaujmout. Poloha je také důležitá, řekl jsem si, otec musí působit na své dítě důležitě. Ale nejdřív mě Anastasia musí představit.
V mém bloku jako první bod bylo napsáno: „Anastasia mě představuje synovi.“
Ať mě představí jednoduchými slovy, například: „Tady, synku, před tebou stojí tvůj otec.“ Ale musí to říci velmi svátečně, aby dítě z jejího tónu vycítilo důležitost otce, aby ho potom poslouchalo.
Najednou jsem pocítil, že všechno kolem utichlo, jako by se nastražilo. Nepolekal jsem se ticha, jež se náhle rozhostilo. To se stávalo vždy před setkáním s Anastasií v tajze. Tajga se všemi obyvateli jako by zatajovala dech, naslouchala, nastražovala se a hodnotila, zdali cizinec nepůsobí jejich paní nějakou nepříjemnost? Když nebyla pocítěna, všechno se uklidnilo.
Podle ticha, jež vzniklo, jsem pochopil, že se zezadu tiše přiblížila Anastasia. Nebylo těžké ji pocítit ještě i proto, že zezadu jako by něco začalo ohřívat má záda. A dívat se zahřívajícím pohledem může pouze Anastasia. Neotočil jsem se hned. Nějakou dobu jsem dál seděl, vnímal příjemné a radostné teplo. Pak jsem se otočil a uviděl…
Přede mnou pevně stál na trávě bosýma nožičkama můj malinký syn. Povyrostl. Jeho rusé vlasy již spadaly v kudrlinkách k ramenům. Byl oblečený do krátké košile, upletené z vláken kopřiv, bez límce. Podobal se Anastasii, možná trochu mně, ale hned se to nerozpozná. Jak jsem se otočil, opřený rukama o zem, tak jsem se také na něj díval, strnulý na čtyřech a zapomněl jsem na všechno na světě. Také se na mě mlčky díval pohledem Anastasie. Možná že z překvapení bych dlouho nedokázal nic říci, ale on promluvil první:
„Přeji zdraví tvým světlým myšlenkám, můj tatínku!“
„Ano? Tobě též, samozřejmě, přeji zdraví,“ odpověděl jsem.
„Promiň mi, tatínku.“
„Co ti mám prominout?“
„To, že jsem přerušil tvé důležité úvahy. Nejdřív jsem stál trochu opodál, abych nepřekážel, ale chtělo se mi přiblížit se a být vedle tebe. Dovol mi, tatínku, než skončí tvé úvahy, tiše sedět po tvém boku.“
„Ano? Dobře. Samozřejmě, poseď.“
Rychle se přiblížil, posadil se půl metru ode mě a znehybněl. Dál jsem rozpačitě stál na všech čtyřech, ale zatímco se usazoval, stihl jsem si pomyslet: je třeba zaujmout hlubokomyslnou pózu, abych než skončí mé, jak si myslí, důležité úvahy, se rozhodl, jak se mám chovat dál.
Zaujal jsem důstojnou pózu a nějakou dobu jsme seděli vedle sebe a mlčeli. Potom jsem se otočil ke svému malinkému synovi, tiše sedícímu vedle mě, a zeptal jsem se:
„No, jak se tady věci mají?“
Když slyšel můj hlas, radostně se vzchopil a začal se mi dívat přímo do očí. Podle jeho pohledu jsem cítil: snažil se, ale nevěděl, co má odpovědět na mou jednoduchou otázku. Potom přece promluvil:
„Já, tatínku, nemohu odpovědět na tvou otázku. Nevím, jak se věci mají. Tady, tatínku, jde život. Je krásný, život.“
„Je třeba nějak pokračovat v rozhovoru,“ pomyslel jsem si, „není možné pouštět iniciativu.“ A položil jsem ještě jednu standardní otázku:
„No a jak se máš ty? Posloucháš mámu?“
Tentokrát odpověděl ihned:
„Vždy s radostí poslouchám, když mluví máma. Se zájmem poslouchám i dědečky. Také k nim promlouvám a oni mě poslouchají. A máma Anastasia si myslí, že mluvím hodně, je třeba více přemýšlet, říká máma Anastasia. Ale mně se rychle myslí a mluvit se mi chce různě.“
„Jak to různě?“
„Řadit slova za sebou jako dědečkové, jako máma, jako ty, tatínku.“
„A odkud víš, jak řadím slova?“
„Maminka mi to ukázala. Když začíná mluvit tvými slovy, je to pro mě moc zajímavé.“
„Ano? To je ale… No a čím chceš být?“
Opět nepochopil tuto nejjednodušší otázku, kterou dávají všichni dospělí dětem, a po menší pauze odpověděl:
„Vždyť já už jsem, tatínku.“
„Chápu, že jsi, ale mám na mysli, čím se chceš stát? Až budeš dospělý, co budeš dělat?“
„Budu tebou, tatínku, až vyrostu. Dokončím to, co teď děláš ty.“
„Odkud víš, co dělám?“
„Maminka Anastasia mi o tom pověděla.“
„A copak ti o mně pověděla?“
„Mnohé. Maminka Anastasia říká, jaký jsi… Jak je to slovo… ano, vzpomněl jsem si, jaký jsi hrdina, můj tatínku.“
„Hrdina?“
„Ano. Je to pro tebe těžké. Maminka chce, aby ses měl lépe. Aby sis odpočinul v lidských podmínkách, ale ty odcházíš tam, kde se mnohým lidem těžko žije. Odcházíš proto, aby tam bylo dobře. Bylo pro mě moc zarmucující dozvědět se, že jsou lidé, kteří nemají svůj palouček, a že je vždycky někdo straší, nutí žít jinak, než chtějí oni sami. Nemohou si sami vzít potravu. Musí… ano, pracovat, tak se tomu říká. Musí postupovat jinak, než chtějí sami, tak, jak jim to někdo nařídí. A za to jim dávají papírky – peníze, potom lidé tyto peníze mění na stravu. Jednoduše trochu zapomněli, jak žít jinak a jak mít radost ze života. A ty, tatínku, odcházíš tam, kde je lidem těžko, abys tam udělal dobře.“
„Ano? Odcházím… Je třeba, aby všude bylo dobře. Ale jak plánuješ dokončit to dobré, jak se na to připravuješ teď? Vždyť se je třeba učit.“
„Já se učím, tatínku. Moc se mi líbí učit se a snažím se.“
„Co se učíš, který předmět?“
Opět hned nepochopil otázku, ale potom odpověděl:
„Všechen předmět se učím. Jakmile ji zvýším na maminčinu rychlost, ihned pochopím všechen předmět nebo všechny předměty. Ano, správněji se řekne všechny předměty.“
„Co zvýšíš na maminčinu rychlost?“
„Svou mysl. Ale zatím není tak rychlá. Rychlost maminčiny myšlenky je větší. Je rychlejší než u dědečků a u slunečního paprsku. Je tak rychlá, že pouze On ji má rychlejší.“
„Jaký on?“
„Bůh – náš Otec.“
„Ano. Samozřejmě. Tak se snaž. Ano, je třeba se snažit, synku.“
„Dobře, tatínku, budu se snaživě snažit.“
Abych nějak pokračoval v rozhovoru o studiu, ale řekl něco rozumného a významného, namátkou jsem z batohu vyndal jednu z knih, jež jsem přinesl. Byla to učebnice pro 5. třídu „Dějiny starověku“. Řekl jsem synovi:
„Vidíš, Voloďo, je to jedna z mnoha knih, které píší současní lidé. V této knize se dětem vypráví o tom, jak se na Zemi zrodil život, jak se vyvíjel člověk, společnost. Je tady mnoho barevných obrázků a tištěný text. V této knize jsou vyloženy dějiny lidstva. Vědci – jsou to takoví moudří lidé, no, moudřejší, než ostatní – v této knize popsali život prvních lidí na Zemi. Když se naučíš číst, budeš se moci z knih dozvědět řadu zajímavých věcí.“
„Já umím číst, tatínku.“
„Ano… Jak? Maminka tě učí číst?“
„Maminka Anastasia mi jednou na písečku nakreslila písmena a hlasem předvedla jejich název.“
„A copak sis hned zapamatoval všechna písmena?“
„Ano. Je jich velice málo. Bylo mi smutno, když jsem se dozvěděl, jak je jich málo.“
Zpočátku jsem nepovažoval za významné to, co řekl o počtu písmen. Chtěl jsem si poslechnout, jestli můj syn skutečně dokáže přečíst tištěný text. Otevřel jsem knihu na první straně, podal jsem mu ji a vybídl jsem ho:
„Tady, zkus to přečíst.“

Překroucené dějiny

 

Vzal si otevřenou knihu, z nějakého důvodu levou rukou, nějakou dobu se mlčky díval na tištěný text, pak začal číst: „Starodávní lidé žili v tropických krajích, kde nebyly mrazy a zima. Nežili jednotlivě, ale ve skupinách, kterým vědci říkají lidské tlupy. V tlupě se všichni, děti i dospělí, zabývali sběračstvím. Po celé dny hledali jedlé kořeny, divoce rostoucí plody a vejce ptáků.“
Po přečtení tohoto textu zvedl hlavu od knihy, nějak tázavě se mi zadíval do očí. Mlčel jsem, nechápaje otázku. Voloďa začal mluvit trochu znepokojeně:
„Ve mně, tatínku, nevzniká představa.“
„Jaké představa?“
„Žádná představa nevzniká. Buď se porouchala, nebo si nemůže představit to, co se píše v knize. Když mluví maminka Anastasia nebo dědečkové, tak si všechno jasně představuji. Když čtu Jeho knihu, všechno se mi představuje ještě jasněji. Ale z toho, o čem se píše v této knize, vzniká nějaká zkomolená představa. Nebo se něco ve mně porouchalo.“
„A proč si potřebuješ představovat? Proč ztrácet čas na představy?“
„Vždyť představy vznikají samy, když je pravda… ale teď nevznikají, takže… Hned to zkusím prověřit. Možná že oni, ti lidé, o kterých se píše v knize, jak si po celý den hledali potravu, neměli oči? Proč si celý den hledali potravu, když se stále nacházela kolem nich?“
Dál se s dítětem začalo dít něco nepochopitelného. Najednou zamhouřil oči a jednou rukou začal ohmatávat trávu kolem sebe. Něco tam našel, utrhl a snědl. Potom se postavil, a aniž by otevřel oči, pronesl: „Možná že neměli nos.“ Stiskl prsty nozdry a šel stranou ode mě. Popošel asi patnáct metrů, a nepouštěje prsty od nosu, si lehl na trávu a vydal zvuk podobající se „a-a“.
A ihned se všechno kolem jako by dalo do pohybu. Ze stromu dolů na zem skočilo hned několik veverek. Skákaly na trávu s roztaženými tlapkami a načechranými ocasy, jako padáky, běžely k dítěti, ležícímu na trávě, něco skládaly vedle jeho hlavičky, skákaly trávou ke stromům, šplhaly na ně a opět se snášely k zemi.
Tři vlci, stojící opodál, také přiběhli k dítěti, ležícímu na trávě, a začali vedle něj nějak znepokojeně přešlapovat.
Uslyšel jsem praskání větví a z keřů, kvapně se belhaje, se vynořil mladý medvěd, potom další, trochu menší, ale čipernější.
První medvěd očuchal hlavu dítěte a olízl jeho ruku, která stále tiskla nos. Z keřů dál vylézala různá malá a velká zvířata tajgy. Všechna stejně tak znepokojeně přešlapovala kolem malého člověka, ležícího na trávě, vůbec si nevšímala jeden druhého. Zvířata zjevně nechápala, co se s ním děje.
Také jsem ze začátku nechápal synovy podivné činy. Potom jsem na to přišel. Zobrazoval bezmocného člověka bez zraku a čichu. Zvuk „a-a“, jenž občas pronášel, sděloval všemu okolí, že má hlad.
Veverky stále přibíhaly a odbíhaly, přinášely a skládaly vedle dítěte cedrové oříšky, suché houby a ještě něco. Jedna veverka se postavila na zadní tlapky, v předních držela cedrovou šišku a zoubky z ní rychle začala vyndávat oříšky. Další veverka je rozkousávala a skládala na hromádku jádra očištěná od slupek.
Ale člověk si jídlo nebral. Stále ležel se zavřenýma očima, stisknutým nosem, stále pánovitěji vydával zvuk „a-a“.
Z keřů prudce vyběhl sobol – krásné chlupaté zvířátko s měňavě se třpytícím kožichem. Dvakrát oběhl dítě, ležící na trávě, vůbec si nevšímal zvířat, jež se seběhla. A zvířata, jejichž pozornost byla zcela zaujata neobvyklým chováním dítěte, také si jako by nevšímala sobola. Ale když se najednou prudce zastavil u hromádky cedrových oříšků, očištěných veverkami, a začal je jíst, zvířata zareagovala. První vycenili zuby a naježili srst vlci. Medvěd, jenž přešlapoval z tlapy na tlapu, nejdřív ztuhl, ustavičně se dívaje na sobola, pak ho plácl tlapou do boku. Sobol odletěl stranou, překulil se, ale ihned se vzchopil, rychle přiběhl k ležícímu dítěti a předními tlapami se mu postavil na hruď. Jakmile se dítě pokusilo pronést své další „a-a“, sobol ihned přiblížil čumáček k otevřené puse člověka a zjevně do ní vložil přežvýkanou stravu.
Nakonec se Voloďa posadil, otevřel oči a uvolnil nos. Projel pohledem stále ještě vzrušená zvířata, postavil se na nohy a začal je uklidňovat.
Zvířata podle nějakého, pouze jim známého, hierarchického řádu postupně přicházela k dítěti. Každý dostával svou odměnu. Vlci – poplácání po zátylku, jednoho medvěda Vladimír oběma rukama poplácal po tlamě, druhému z nějakého důvodu chvíli třel nos. Sobola, jenž se stále točil u jeho nohou, lehce přitiskl nohou k zemi, a když se převrátil na záda, podrbal mu bříško.
Každé zvířátko, jež dostalo svou odměnu, se ihned taktně vzdálilo.
Voloďa vzal z trávy hrst oloupaných oříšků a dal veverkám nějaké znamení, které podle všeho znamenalo, že je na čase přestat se svými dary. Nehledě na to, že je uklidňoval, zvířata ho stále chtěla krmit, teď ale ihned přestala.
Můj malinký syn se přiblížil ke mně, natáhl hrst oříšků a řekl:
„V představě, která ve mně vzniká, se první lidé, kteří začali žít na Zemi, nepotřebovali po celé dny zabývat sběračstvím a hledáním potravy. Oni vůbec nemysleli na jídlo. Promiň mi, tatínku, mé představy, nesouhlasí s tím, co napsali moudří vědci v knížce, kterou jsi přinesl.“
„Ano. Chápu, jsou úplně jiné.“
Opět jsem se posadil na pahorek, Voloďa se ihned usadil vedle a zeptal se:
„Ale proč se liší – mé představy a to, co vzniká z napsaného v knize?“
Zřejmě i mé myšlení zapracovalo, jako nikdy dříve, urychleně. Skutečně, proč v knize, v učebnici pro děti je napsaný takový nesmysl? Dokonce dospělému člověku, ne příliš obeznámenému s divokou přírodou, je jasné, že v teplém podnebí, tím spíše v tropickém, je plno různé potravy. Je jí tolik, že dokonce i obrovská zvířata – mamuti, sloni – si lehce nacházela obživu. Nehladověla i drobná zvířata. Ale člověk, intelektuálně nejvyvinutější bytost, si těžce nacházel obživu. To skutečně ani není možné si představit. Vypadá to tak, že většina lidí naprosto nepřemýšlí nad smyslem toho, co se píše v historických knihách. Neporovnávají přečtené s nejelementárnější logikou, vnímají historickou minulost tak, jak je jim předkládaná.
Povězte například zahrádkáři, jenž má pouze šestiarový pozemek, že jeho soused po celý den chodí mezi potravou, která tam roste, a stále si nedokáže najít jídlo. Zahrádkář si o svém sousedovi pomyslí, že je to člověk, který, jemně řečeno, ochořel.
I dítě, jež vyrostlo v tajze, ochutnalo různé rostliny a plody, si nedokázalo představit, proč je třeba je hledat, když se vždy nacházejí poblíž? A co víc, okolní zvířata jsou připravená mu kdykoliv posloužit, čímž ho zbavují potřeby lézt na strom pro oříšky, nebo je dokonce loupat.
Dříve jsem pozoroval ještě jeden fenomén. Všechny samice zvířat, žijících na území Anastasiiny rodiny, vnímají její děťátko jako své vlastní. Tento fenomén jsem popsal nejen já. Známe řadu případů, kdy zvířata kojila lidské děti. Nejspíš stejně tak mnozí lidé pozorovali, jak fenka kojí koťátko. Kočka – štěně. Ale k člověku mají zvířata zvláštní vztah.
Zvířata v tajze vždy označují své teritorium. Na jimi označeném teritoriu žije Anastasiina rodina, a proto je k ní také zvláštní vztah. Proč jsou všechna zvířata přitahována k člověku a s velkou radostí jsou mu připravena sloužit? Proč každé z nich potřebuje lásku člověka? Například jako v domě, v současném bytě žijí různá zvířata: kočky, psi, papoušci a každý se snaží získat od člověka alespoň nějakou pozornost, a jako nejvyšší ohodnocení, lásku. Dokonce žárlí, když člověk k někomu z domácích zvířat projevuje větší pozornost, než k ostatním. Připadá nám to jako běžné a obvyklé.
Tady v tajze to vypadá trochu neobvykle a fakticky je to tentýž unikátní jev: všechna zvířata se snaží získat blahodárné, neviditelné světlo jdoucí od člověka, nebo city, nebo ještě nějaké záření. Není důležité, jak pojmenujeme tuto nespornou skutečnost. Důležité je něco jiného: v přírodě to existuje a je třeba přesně vědět proč. Bylo to tak od začátku, nebo člověk po staletí ochočoval zvířata? Možná že ochočil absolutně všechna. Vždyť i dnes na všech kontinentech množství různých zvířat a ptáků slouží člověku. Znají svého pána. V Indii – sloni a opice, ve Střední Asii – velbloudi a osli. Skoro všude – psi, kočky, krávy, koně, slepice, husy, sokoli, delfíni. Je těžké vyjmenovat všechny. Důležité je něco jiného – ona slouží, tento fenomén zná skoro každý. Ale kdy se to stalo: před třemi tisíci let, před pěti, deseti? Nebo možná to bylo vymyšleno Stvořitelem původně, již při tvoření přírody? Nejspíš od počátku. Vždyť i v Bibli je řečeno: dát předurčení každému tvoru. A pokud to bylo vymyšleno a uskutečněno na počátku, pro člověka skutečně neexistovaly problémy s obstaráváním potravy. Ale v tom případě, proč se v dějepisných knihách pro děti a dospělé píše úplný opak? A je to nejen u nás, v našem státě, po celém světě se lidem vnucuje tento nesmysl. Je to chyba? Nejspíš ne! Za tím stojí něco důležitějšího než pouhá chyba. Úmysl! A někdo ho velice potřebuje. Kdo? Proč? A co kdyby se to napsalo jinak? Kdyby se po celém světě v učebnicích napsala pravda? Například: „První lidé, již žili na Zemi, neměli žádné problémy se stravováním. Obklopovala je velká rozmanitost potravy, prvotřídní a prospěšné pro zdraví.“ Ale tehdy… Tehdy v mnohých lidských hlavách vznikne otázka: „Kam se poděla tato rozmanitost a přebytek? Proč dnešní člověk za kousek chleba musí pracovat jako otrok?“ A to nejdůležitější je, že může vzniknout následující otázka: „Do jaké míry je dokonalá dnešní cesta vývoje lidské společnosti?“
Jak teď mám odpovědět synovi, proč v „moudré“ knize – v učebnici – je napsaný takový nesmysl? Lidé tropických zemí se po celé dny zabývali hledáním potravy? On, žijící v tajze mezi oddanými zvířaty, si nemůže představit to, co napsali „moudří lidé“.
A vzpomněl jsem si na Anastasiina slova: „Skutečnost je třeba hodnotit pouze sebou.“ Pokusil jsem se vymotat ze situace a řekl jsem synovi:
„Tato kniha není jednoduchá. Musíš svou představou prověřit všechno, co je tady napsáno. Proč psát to, co se ti i tak jasně představuje? Právě proto se píše opak. Abys mohl svým představováním prověřit, kde je pravda a kde opak. Je třeba být pozornější. Rozumíš mi, Voloďo?“
„Pokusím se, tatínku, pochopit, proč se píše nepravda. Zatím to nechápu. Některá zvířata zametají ocáskem své stopy. Jiná dělají falešné doupě. A jsou i taková, která dělají nástrahy. Ale proč lidé potřebují různé úskoky?“
„Vždyť ti říkám, aby se vyvíjeli.“
„A copak se pravdou nelze vyvíjet?“
„Lze i pravdou… Ale jinak.“
„Tam, kde žiješ, tatínku, se lidé vyvíjí pravdou nebo nepravdou?“
„Různě, snaží se dosáhnout efektivity ve vývoji pravdou i nepravdou. A ty, Voloďo, často čteš knihy?“
„Každý den.“
„Jaké? Kdo ti je dává?“
„Maminka Anastasia mi dala přečíst všechny knihy, které jsi napsal, tatínku. Velice rychle jsem je přečetl. Ale každý den čtu jiné knihy. Ty, v kterých jsou veselá a různá písmena.“
Ze začátku jsem si ani nevšiml jeho slov o nějakých podivných knihách s veselými a různými písmeny.

~ více z úryvku na stránkách Anastasia.cz ~

Napsat komentář

Rodová kniha - 6. díl

Rodová kniha - 6. díl

Ve své šesté knize V. Megre popisuje druhé setkání s již pětiletým synem, který žije a vyrůstá v tajze. Rozhovor s mimořádně uvědomělým chlapcem ukazuje nesmyslnost a mnohdy i škodlivost naší současné výchovy dětí a celého vzdělávacího systému. Velká část knihy je věnována Anasatsiině vyprávění o dějinách a kultuře Vedické civilizace. Nechybí zde ani názor na současné události.


Příjmout

Tento web používá soubory cookies. Dalším procházením těchto stránek vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookies - více informací.