Wer sind wir? - Buch 5 (Tschechisch)

Nakladatelství Zvonící cedry Nakladatelství Zvonící cedry

ZC005

Neues Produkt

Reduzierter Preis! Kdo vlastně jsme? - 5. díl Expand

V pátém dílu Anastasia nejen vytváří překrásný obraz budoucnosti a opodstatňuje její reálnost pro dnešní generaci. Ve skutečnosti předkládá svůj projekt rozvoje země. V této souvislosti autor oslovuje prezidenta Ruské federace Vladimíra Putina prostřednictvím dopisu, který zveřejňuje ve své knize.

Mehr Infos

199 Kč

210 Kč

-11 Kč

Sammeln Sie mit dem Kauf dieses Artikels Sie bis zu 19 Treuepunkte. Ihr Warenkorb hat insgesamt 19 Punkte die in einen Gutschein im Wert von umgerechnet werden können 3 Kč.

Spend 2 500 Kč more and get Free Shipping!

Autor: Vladimír Megre
Stran: 232
Rozměr: 14 × 20,5 cm
Vazba: brožovaná
Nakladatelství: Zvonící cedry
Překlad: Valentýna Lymarenko-Novodarská
Rok vydání: 2010 (2.vydání)
ISBN: 978-80-87454-03-9

Anotace:

V pátém dílu Anastasia nejen vytváří překrásný obraz budoucnosti a opodstatňuje její reálnost pro dnešní generaci. Ve skutečnosti předkládá svůj projekt rozvoje země. V této souvislosti autor oslovuje prezidenta Ruské federace Vladimíra Putina prostřednictvím dopisu, který zveřejňuje ve své knize.

Úryvek z knihy:


A na zemi bude dobro

„Na jednom ruském statku žila svorná rodina. Manželé
a dvě děti. Chlapec Konstantin, asi osmiletý, a holčička Dáša,
tak pětiletá. Jejich otec byl považován za jednoho z nejtalentovanějších
programátorů Ruska. Ve své pracovně měl několik
moderních počítačů, na nichž sestavoval programy pro vojenskou
správu. Občas, ponořený do práce, vysedával u počítače
i po večerech.
Členové rodiny, zvyklí se večer scházet, šli za ním do pracovny
a tam si tiše dělali každý své. Manželka si sedala do křesla a vyšívala.
Syn Konstantin četl nebo si kreslil, vytvářel krajiny nových
osad. Jen pětiletá Dáša si ne vždy nacházela činnost pro duši
a tehdy si sedala do křesla tak, aby viděla na všechny své blízké,
a dlouho si každého pozorně prohlížela. Občas zavírala oči a tehdy
její tvář vyjadřovala celou škálu pocitů.
V ten večer, navenek obyčejný, seděla rodina v otcově pracovně,
kde každý dělal své. Dveře pracovny byly otevřené, a proto
48
z dětského pokoje, jenž se nacházel vedle pracovny, všichni slyšeli
kukání starožitných hodin s me chanickou kukačkou. Obvykle
kukačka kukala pouze ve dne, ale teď byl večer. Proto se otec
odtrhl od své práce a po díval se na dveře, ostatní členové rodiny
se udiveně dívali tím směrem, odkud se před chvílí donesl zvuk.
Jen malinká Dáša seděla v křesle se zavřenýma očima a ničeho
si nevšímala. Na jejích rtech hrál úsměv jednou sotva viditelný,
podruhé zřetelný. Najednou se opět rozeznělo kukání, jako by
někdo byl v dětském pokoji, nařizoval ručičky hodin a nutil mechanickou
kukačku neustále kukat a zvěstovat další hodinu. Ivan
Nikiforovič, tak se jmenoval otec rodiny, se otočil se svým křeslem
směrem k synovi a řekl:
,Kosťo, běž tam, prosím, zkus zastavit hodiny, nebo je oprav.
Tolik let nám dědečkův dárek sloužil. To je nějaká zvláštní porucha…
Opravdu zvláštní… Zkus ji opravit, Kosťo.‘
Děti vždy poslouchaly. Nedělaly to z bázně před trestem, nikdy
také nebyly trestány. Kosťa a Dáša milovali a uctí vali své
rodiče. Největší radostí pro ně bylo dělat něco společně s rodiči
nebo plnit rodičovskou prosbu. Když Kosťa slyšel otcovu prosbu,
ihned se zvedl, ale do dětského pokoje k údivu matky a otce
nešel. Stál a díval se na mladší sestru sedící v křesle se zavřenýma
očima. Z dětského pokoje se stále neslo kukání. Ale Kosťa stál
a ustavičně pozoroval svou mladší sestru. Galina – matka rodiny
– se znepokojeně dívala na ztuh lého syna. Najednou se zvedla
a polekaně vykřikla:
,Kosťo… Kosťo, co je to s tebou?‘
Osmiletý syn se otočil k matce, udivený jejím leknutím, a odpověděl:
,Se mnou je všechno v pořádku, maminko, chtěl bych splnit
otcovu prosbu, ale nemohu.‘
,Proč? Nemůžeš se hýbat? Nemůžeš vejít do svého pokoje?‘
,Mohu se hýbat,‘ a na důkaz toho zamával Kosťa rukama
a zadupal nohama, ,ale jít do pokoje je zbytečné, vždyť ona je
tady a je silnější.‘
,Kdo je tady? Kdo je silnější?‘ stále více se znepokojovala matka.
,Dáša,‘ odpověděl Kosťa a ukázal na mladší sestru, jež seděla
v křesle se zavřenýma očima a usmívala se. ,To ona přeřazuje
ručičky. Pokoušel jsem se je vrátit na původní místo, ale mně se
to nedaří, když ona…‘
,Co to říkáš, Kostěňko? I ty i Dášenka jste před námi, vidím
vás, jakpak můžete být tady a zároveň hýbat ručičkami hodin
v jiném pokoji?‘
,No ano, tady,‘ odpověděl Kosťa, ,ale myšlenka je tam, kde
jsou hodiny. Jenomže její myšlenka je silnější. Proto také kukají,
dokud její mysl zrychluje ručičky. Poslední dobou si tak hraje
často. Říkal jsem jí, aby to nedělala. Věděl jsem, že se můžete
znepokojit, ale Dáša stejně, jakmile se zamyslí, ihned začne něco
vyvádět…‘
,Nad čím se Dáša zamýšlí?‘ vstoupil do rozhovoru Ivan
Nikiforovič. ,A proč jsi nám o tom nic neřekl dříve, Kosťo?‘
,Vždyť to sami vidíte, jak se zamýšlí. Ručičky hodin – to není
podstatné, takhle se jenom baví. Také to dokážu – hýbat ručičkami,
když mi nikdo nepřekáží. Jenom se neumím zamýšlet jako
Dáša. Když přebývá v zamyšlení, její mysli nelze zabránit.‘
,Nad čím se zamýšlí? Víš o tom, Kosťo?‘
,Nevím. Tak se jí zeptejte sami. Já ji teď přeruším, aby neprovedla
něco dalšího.‘
Kosťa se přiblížil ke křeslu, v němž seděla jeho mladší sestra,
a trochu hlučněji než obvykle, zřetelně pronesl:
,Dášo, přestaň dumat. Jestli nepřestaneš, tak s tebou nebudu
mluvit celý den. A vůbec, polekala jsi mámu.‘
Řasy malé holčičky se zachvěly, hodnotícím pohledem přešla
všechny přítomné v pracovně a jako by se vzpamatovala, vyskočila
z křesla a omluvně sklonila hlavu. Kukání přestalo a nějakou dobu
bylo v pracovně naprosté ticho, které přerušil omlouvající se hlas
malé Dáši. Zvedla hlavičku, podívala se na mámu a otce zářícíma
laskavýma očima a pronesla:
,Maminko, tatínku, promiňte mi, jestli jsem vás polekala.
Ale já musím, moc, moc to musím domyslet. Teď nemohu přestat.
A zítra, až si odpočinu, budu pokračovat.‘ Rty holčičky se
zachvěly, zdálo se, že se hned rozpláče, ale ona pokračovala: ,Ty,
Kosťo, se mnou nebudeš mluvit, ale já se stejně budu zamýšlet,
dokud to nedomyslím.‘
,Pojď ke mně, dceruško,‘ řekl Ivan Nikiforovič ve snaze být
zdrženlivý, natáhl ruce k dceři a rozpřáhl je, aby ji mohl obejmout.
Dáša se vrhla k otci. Poskočila a objala jej kolem krku, chvíli
se tiskla k jeho tváři, potom sklouzla z kolenou, postavila se vedle
a přitiskla se k němu hlavičkou.
Ivan Nikiforovič z nějakého důvodu těžce skrýval své dojetí,
pak promluvil k dceři:
,Nerozrušuj se, Dášenko, máma se už nepoleká, když se zamyslíš.
Jenom řekni, o čem přemýšlíš. Co musíš rozhodně domyslet
a proč se ručičky hodin hýbou rychleji, když myslíš?‘
,Chci, tatínku, udělat tak, aby všechno příjemné trvalo dlouho
a nepříjemné málo a neznatelně nebo vůbec nebylo, tak to chci
domyslet, aby ručičky přeskakovaly nepříjemné.‘
,Ale vždyť všechno příjemné a nepříjemné nezáleží na hodinových
ručičkách, Dášenko.‘
,Já vím, že ne, tatínku. Pochopila jsem, že to nezáleží na hodinových
ručičkách. Ale já s nimi zároveň hýbu, abych cítila čas.
Kukačka odpočítává rychlost mé myšlenky, protože já to musím
stihnout… Proto také hýbu ručičkami.‘
,Jak to děláš, Dášenko?‘
,Jednoduše. Krajíčkem myšlenky si představuji ručičky hodin,
potom si pomyslím, že je třeba, aby se hýbaly rychleji, pohybují
se rychleji, když začínám rychle myslet.‘
,Čeho chceš dosáhnout, dceruško, když posouváš čas? Čím
se ti nelíbí přítomný?‘
,Líbí se mi. Nedávno jsem pochopila, že čas za to nemůže. To
lidé sami kazí svůj čas. Ty, tatínku, sedíš u svého počítače a potom
na dlouho odjíždíš. Kazíš čas, když odjíždíš.‘
,Já? Kazím? Jak?‘
,Čas je dobrý, když jsme spolu. Když jsme spolu, pak bývají
velice příjemné minutky a hodiny, a dokonce i dny. Tehdy
se všechno kolem raduje. Pamatuješ se, tatínku, když jabloňka
teprve začínala rozkvétat… Uviděli jste s mámou první kvítečky
a ty jsi mámu popadl a začal s ní kroužit. Maminka se smála
tak zvonivě, že se radovalo všechno kolem, lístečky a ptáčci se
radovali. A vůbec jsem se neurazila, že jsi ne kroužil se mnou,
ale s maminkou, protože moc miluji naši maminku. Společně
se všemi jsem se radovala z takového času. Ale potom nastal jiný
čas. Teď jsem pochopila, že ty jsi ho udělal jiný. Odjel jsi od nás
na dlouho. Na jabloňce se už začala objevovat malá jablíčka. Stále
jsi byl pryč. A ma minka chodila k této jabloňce a stála tam sama.
Ale nikdo s ní nekroužil a nesmála se zvonivě a nic kolem nemělo
proč se radovat. A maminka má úplně jiný úsměv, když tu nejsi.
Smutný úsměv. Takový čas je špatný.‘
Dáša mluvila rychle a s rozechvěním. Najednou se jako by
zarazila z něčeho uvnitř a vypálila:
,Nesmíš čas zhoršovat, když je krásný… Tatínku!‘
,Dášo… V něčem máš pravdu… Samozřejmě… Ale nevíš
všechno o době, v které my všichni… V které žijeme,‘ popleteně
mluvil Ivan Nikiforovič. Byl rozrušený. Potřeboval nějak vysvětlit
své odjezdy. Srozumitelně to objasnit své malé dceři. Ale nenašel
nic lepšího, než vyprávět jí o své práci a ukazovat na počítači
schémata a modely raket.
,Pochop to, Dášenko. Je nám tady samozřejmě dobře. I těm lidem,
kteří žijí s námi v sousedství, je také dobře. Ale ve světě jsou
jiná místa, jiné státy. A tam je mnoho různých zbraní… Abychom
ubránili náš překrásný sad, sady a domy tvých kamarádek, tátové
občas odchází. Náš stát také musí mít mnoho moderních zbraní,
aby se ubránil… A nedávno… Dášenko… Rozumíš, nedávno
v jiném státě, ne v našem, vynalezli novou zbraň… Zatím je silnější
než ta naše… Tady se podívej na monitor, Dášenko,‘ Ivan
Nikiforovič ťukl na klávesnici a na monitoru se objevilo zobrazení
rakety neobvyklého vzhledu.
,Tady, Dášenko, podívej se. Je to velká raketa a na jejím trupu
je padesát šest malých raket. Na povel člověka velká raketa vzlétá
a směřuje k určenému bodu, aby tam zničila všechno živé. Je
velice těžké tuto raketu sestřelit. Pokud se k ní přiblíží jakýkoliv
předmět, aktivuje se palubní počítač, od trupu se odděluje jedna
z malinkých raket a ničí tento předmět.
Malinká raketa má větší rychlost, poněvadž na začátku startu
využívá setrvačnost velké rakety. Aby se dalo sestřelit jedno takové
monstrum, je třeba nasměrovat proti němu padesát sedm raket.
Země, jež vyrobila nosnou raketu, má zatím pouze tři vzorky.
Jsou pečlivě schované na různých místech, v dolech, hluboko pod
zemí, ale na povel vyslaný pomocí radiových vln mohou vzlétnout.
Menší skupina teroristů již vydírá řadu států, vyhrožuje jim
velkým zničením. Musím rozluštit program palubního počítače
nosné rakety, Dášenko.‘
Ivan Nikiforovič se zvedl a začal chodit po pokoji. Dál rychle
mluvil a stále více se nořil do svých myšlenek o pro gramu, jako
by zapomněl na svou dceru stojící u po čí tače. Najednou se rychle
přiblížil k monitoru, na němž byl zobrazen vnějšek rakety, ťukl
na klávesy a na obrazovce monitoru se objevilo schéma palivového
systému raketového komplexu, potom schéma radarového
zařízení, opět celkový pohled. Ivan Nikiforovič měnil zobrazení
a již si nevšímal své malé dcerky. Uvažoval nahlas:
,Zjevně zásobili každý segment lokálním zařízením. Ano, samozřejmě,
každý. Ale program se nemůže lišit. Program je stejný…‘
Najednou vedlejší počítač vydal poplašný zvuk, jako by vyžadoval
okamžitou pozornost. Ivan Nikiforovič se otočil k monitoru
a ztuhl. Na monitoru blikalo a stále se opakovalo sdělení následujícího
obsahu: „Poplach X“, „Poplach X“. Rychle ťukl na klávesy
a na obrazovce se objevil člověk ve vojenské uniformě:
,Co se stalo?‘ zeptal se ho Ivan Nikiforovič.
,Zaznamenali jsme tři podivné výbuchy,‘odpověděl voják. ,Byl
vydán povel uvést celý obranný komplex do pohotovosti číslo
jedna. Pokračují výbuchy menší síly. V Africe došlo k zemětřesení.
Nikdo to není schopen vysvětlit. Podle informační služby všechny
vojenské bloky planety jsou uvedeny do pohotovosti číslo jedna.
Útočící strana není určena. Výbuchy pokračují, pokoušíme se to
objasnit. Všem pracovníkům našeho oddělení bylo nařízeno přistoupit
k ana lýze situace,‘ rychle a vojensky přesně mluvil člověk
z obra zovky monitoru a na konci dodal, tentokrát již s nějakým
zvoláním:
,Výbuchy pokračují, Ivane Nikiforoviči, výbuchy pokračují,
přepínám…‘
Obraz člověka ve vojenské uniformě zmizel. A Ivan Nikiforovič
se stále díval na zhaslou obrazovku a usilovně přemýšlel.
V zamýšlení se pomalu otočil ke svému křeslu, vedle něhož pořád
stála malá Dáša, a zachvěl se díky neuvěřitelné domněnce.
Uviděl, jak jeho malá dcera přimhouřila oči a bez mrknutí se
dívala na obrazovku se schématem moderní rakety. Najednou
sebou její tělíčko trhlo, Dáša s úlevou vydechla, zmáčkla klávesu
„Enter“, a když se objevilo zobrazení další rakety, opět přimhouřila
oči a zamířila na ni svůj soustředěný pohled. Ivan Nikiforovič
stál jako ochrnutý, neměl sílu se pohnout z místa a jen si v duchu
horečně opakoval tutéž otázku: ,Skutečně je vyhazuje do povětří?
Vyhazuje je do povětří svou myšlenkou, protože se jí nelíbí. Ona
je ničí? Opravdu? Ale jak?‘ Chtěl zastavit svou dceru a obrátil se
na ni, ale nedokázal pronést ani slovo nahlas, pouze šeptal: ,Dášo,
Dášenko, dceruško, zastav se!‘
Kostík, jenž pozoroval celou tuto scénu, se najednou rychle
zvedl, přiběhl k mladší sestře, lehce ji plácl na zadeček a rychle
pronesl:
,Tak teď jsi, Dášo, polekala i tátu. Teď s tebou nebudu mluvit
dva dny. Jeden den za mámu, druhý za tátu. Slyšíš? Slyšíš, říkám,
že jsi polekala tátu.‘
Dáša se pomalu probírala ze svého soustředěného stavu, otočila
se k bratrovi a již nepřimhouřeným pohledem, ale prosícím
a omluvným, se mu začala dívat do očí. Kosťa uviděl Dášiny oči,
jež se naplňovaly slzami, položil ruku na její ramínko a méně přísně
než dříve pronesl: ,Tak dobře, ohledně mluvení jsem to přehnal,
ale teď si své mašle ráno budeš uvazovat sama, nejsi malá.‘
A se slovy: ,Jen aby tě nenapadlo brečet,‘ laskavě objal Dášu.
Holčička se tvářičkou zabořila do Kosťovy hrudi, její ramínka
se škubala, s hořkostí opakovala: ,Opět jsem vás vylekala. Jsem
nemožná. Chtěla jsem to udělat co nejlépe, ale vylekala jsem vás.‘
Galina se přiblížila k dětem, přisedla na bobek a pohladila
Dášinu hlavičku. Holčička se hned vrhla matce kolem krku a začala
tiše plakat.
,Jak to dělá, Kosťo? Jak?‘ zeptal se syna Ivan Nikiforovič, jenž
přicházel k sobě.
,Stejně tak, jako s ručičkami na hodinách, tati,‘ odpověděl
Kosťa.
,Ale hodiny jsou tady a rakety – daleko, a jejich poloha je
přísně utajena.‘
,Tati, Dáše je úplně jedno, kde se nachází. Stačí jí, aby uviděla
vnější vzhled předmětu.‘
,Ale výbuchy… Aby se vyhodily do povětří, je třeba spojit
kontakty… A nejen jeden kontakt. Vždyť je tam ochrana, kódy…‘
,Ale Dáša, tati, spojuje všechny kontakty do té doby, než nastane
zkrat. Dříve jí to trvalo velice dlouho, kolem patnácti minut
a poslední dobou asi půl druhé minuty.‘
,Dříve?!‘
,Ano, tati, nejen s raketami. My jsme si tak hráli. Když začala
posouvat hodinové ručičky, ukázal jsem jí své staré elektrické auto,
kterým jsem rád jezdil, když jsem byl malý. Otevřel jsem kapotu
a poprosil jsem ji, aby spojila drátky se světly, protože pro mě bylo
těžké se tam dostat. Ona je spojila. A když poprosila o svezení,
řekl jsem jí, že je ještě malá a neví, jak se má startovat a brzdit,
ale potom jsem souhlasil, protože ona naléhala. Vysvětlil jsem jí,
co a jak je třeba zapnout, ale Dáša všechno udělala po svém. Dáša
se, tatínku, posadila, chytla se za volant a jela, nic nezapínala.
Ona si myslela, že zapíná, ale já jsem viděl, že rukama nic nedělá.
Přesněji řečeno zapínala, ale dělala to myšlenkami. A ještě se, tati,
kamarádí s mikroby. Oni ji poslouchají.‘
,S mikroby?! S jakými mikroby?‘
,S těmi, kterých je mnoho, kteří žijí všude kolem nás a uvnitř
nás. Jsou neviditelní, ale existují. Pamatuješ se, tati, na kraji našeho
pozemku v lese trčely ze země kovové opěry od starého dálkového
elektrického vedení?‘
,No ano, a co?‘
,Byly rezavé, na betonových pilířích. Když jsme s Dášou chodili
na houby, uviděla tyto pozůstatky, řekla, že je to moc špatné,
že překáží růstu jahůdek a hub. Potom řekla: „Musíte je rychle,
rychle sníst.“‘
,No a?‘
‚Za dva dny tyto rezavé pozůstatky a betonové pilíře nebyly.
Zůstala jen pustá zem, zatím bez trávy… Mikrobi snědli kov
a beton.‘
,Ale proč? Proč jsi, Kosťo, dříve neřekl o všem, co se děje
s Dášou?‘
,Bál jsem se, tati.‘
,Čeho?‘
,Četl jsem z historie… V nedávné minulosti byli lidé s neobvyklými
schopnostmi izolováni. Chtěl jsem všechno říci tobě
a mámě, ale nevěděl jsem, jaká slova mám najít, abyste pochopili,
uvěřili…‘
,Kosťo, vždy ti věříme, a navíc jsi mohl předvést… Přesněji
řečeno, poprosil bys Dášu, aby předvedla své schopnosti na něčem
neškodném.‘
,Já jsem se, tati, bál něčeho jiného… Mohla by předvést…‘
Kosťa ztichl, a když opět začal mluvit, jeho řeč byla vzrušená
a vášnivá. ,Tati, mám vás s mámou rád… Na Dášu jsem občas
přísný, ale také ji mám moc rád. Je hodná. Dáša je přátelská
ke všemu v okolí. Neublíží ani broučkovi. A oni neubližují jí.
Přiblížila se k úlu, posadila se přímo u česna a dí vala se, jak létaly
včely… Mnoho včel lezlo po jejích ru čičkách, nožkách a po tváři,
ale nebodaly. Dášenka nastavovala přilétajícím včeličkám dlaň,
sedaly na ni a něco zanechávaly. Potom olízla svou dlaň a zasmála
se. Je hodná, ta tínku…‘
,Uklidni se, Kosťo. Nerozrušuj se. Pojď, v klidu zhodnotíme
situaci. Ano, je třeba si všechno v klidu promyslet. Dáša je
ještě dítě. Vyhodila do povětří několik moderních raketových
komplexů. Mohla začít světová válka. Strašná válka. Ale i kdyby
nebyla válka… Kdyby prolistovala stránky nejen s vy obrazením
nepřátelských raket, ale i našich. Jestliže by začaly explodovat
všechny existující rakety ve všech státech, svět by se mohl octnout
na hranici všeobecné katastrofy. Mohly by zahynout stovky milionů
lidí. Také mám rád naši malinkou Dášu. Ale miliony… Je
třeba se poradit. Je třeba najít východisko. Ale prozatím, nevím…
Je třeba Dášu nějak izolovat. Nějak… Ano. Možná, že by bylo
dobře ji na nějakou dobu uspat. Možná… A co jiného? Nenapadá
mě žádná jiná možnost.‘
,Tati, tati… Počkej. Možná že všechny smrtonosné zbraně,
jež se jí nelíbí, lze odstranit ze světa?‘
,Odstranit? Ale… Proto je zapotřebí souhlas všech států.
Všech vojenských bloků. Ano… Ale toho není možné dosáhnout
rychle. Jestli je to vůbec možné. A zatím…‘ Ivan Nikiforovič
sebou najednou škubl, rychle se přiblížil k počítači, na monitoru
ještě svítilo vyobrazení rakety, kterou Dáše zabránili zničit.
Vypnul počítač s vyobrazením rakety, přesedl k jinému a začal
posílat text: ,Základně. Toto sdělení je třeba okamžitě předat
všem vojenským blokům a mezinárodním médiím. Příčinou řady
výbuchů raketových komplexů jsou bakterie, schopné způsobit
zkrat. Jsou řízené. Je třeba zničit všechna vyobrazení munice, jež
má schopnost explodovat. Všechna!!! Od nejmenší kulky po nejmodernější
raketový komplex. Ten, kdo řídí bakterie, nepotřebuje
vědět polohu předmětu s nebezpečím výbuchu, stačí mu pouze
vidět jeho zobrazení.‘
Ivan Nikiforovič se podíval na usmívající se Dášu, jež si vesele
povídala s mámou, a přidal ke sdělení následující text: ,Místo, kde
se nachází zařízení, které řídí výbuchy, není známo.‘ Potom poslal
na základnu šifrované sdělení.
Příští ráno se konalo mimořádné zasedání Vojenské rady
Ruska. Kolem osady, v níž se nacházel statek Ivana Nikiforoviče,
byla umístěna ochrana. Snažila se být nenápadná, vojáci byli převlečeni
za silničáře.
Pět kilometrů od osady se jako by začala stavět okružní cesta
a „stavěli“ ji současně na každém metru, ve dne v noci. Na statku
Ivana Nikiforoviče byly nainstalovány televizní kamery, které
sledovaly každou minutu života malé Dáši. Obraz se vysílal
do centra, jenž se podobalo základně pro řízení kosmických letů.
Desítky odborníků, psychologů, vojáků, kteří byli připraveni vydat
potřebné příkazy v případě extrémní situace, na směny hlídaly
monitory. Odborní psychologové pomocí speciálního spojení
doporučovali rodičům malé Dáši, jak ji mají něčím upoutat, jen
aby opět neupadla do zádumčivosti.
Ruská vláda vydala mezinárodní prohlášení, jež mnohým připadalo
podivné, v němž sdělila, že v Rusku existují síly schopné
vyhodit do povětří jakoukoliv munici, na jakémkoliv místě. Tyto
síly nejsou zcela kontrolovatelné ruskou vládou, ale v současné
době s nimi probíhá jednání. Nepravděpodobnost tohoto prohlášení
potřebovala důkazy. Mezinárodní rada přijala rozhodnutí
vyrobit sérii střel neobvyklého tvaru. Vyrobili je se čtvercovými
nábojnicemi. Každá ze zemí účastnících se experimentu si vzala
dvacet takových střel a schovala je na různá místa na svém území.“
„A proč zrovna střely se čtvercovými nábojnicemi, proč nevzali
obyčejné?“
„Báli se, že mohou vybuchnout nejen všechny střely existující
na světě, ale i všechny náboje v zásobníkách pistolí policie a vojáků,
všech lidí, jež měli u sebe zbraň s náboji.“
„Ano, samozřejmě. A jak dopadl pokus se čtvercovými nábojnicemi?“
„Ivan Nikiforovič pozval k sobě do pracovny svou malou dceru
Dášu, ukázal jí fotografi i čtvercové nábojnice a poprosil, aby ji
vyhodila do povětří. Dáša se podívala na fotografi i a řekla:
,Mám tě moc ráda, tatínku, ale nedokážu splnit tvou prosbu.‘
,Proč?‘ divil se Ivan Nikiforovič.
,Protože se mi to nepodaří.‘
,Jakpak, Dášenko, dříve se ti dařilo, vyhodila jsi do povětří
celou sérii moderních raket a teď se to nepovede?‘
,Vždyť jsem se tehdy rozrušila, tatínku. Nechtěla jsem, abys
odjížděl, mnoho hodin seděl u svého počítače. Když sedíš u svého
počítače, s nikým nemluvíš a nic zajímavého neděláš. Teď jsi stále
nablízku. Stal ses moc hodným, tatínku, a proto se mi nepodaří
způsobit výbuchy.‘
Ivan Nikiforovič pochopil – Dáša nedokáže vyhodit do povětří
hranaté nábojnice, protože jí není jasný cíl výbuchu, jeho smysl.
Začal znepokojeně chodit po pracovně a horečně přemýšlel, jak
má najít východisko. Začal vzrušeně přesvědčovat Dášu. Obracel
se k dceři, ale jako by rozmlouval sám se sebou:
,Nepovede se… Ano… Je to smutné… Po tisíciletí se ve světě
válčilo. Končily války mezi jedněmi státy, začínaly válčit jiné.
Hynuly miliony lidí, hynou i teď. Na zbrojení se utrácí obrovské
prostředky… A byla možnost zastavit tento nekonečný ničivý
proces, ale bohužel,..‘ Ivan Nikiforovič se podíval na Dášu sedící
v křesle.
Dceřina tvář byla klidná. Se zájmem se dívala, jak chodí
po pracovně a mluví. Ale smysl slov, jež pronášel, ji nevzrušoval.
Nechápala úplně, co jsou to války, jaké prostředky a kdo je utrácí.
Přemýšlela o něčem jiném: ,Proč táta vzrušeně chodí po své
pracovně mezi nevlídnými počítači, jež nedávají žádnou energii?
Proč nechce vyjít do zahrady, kde kvetou stromy a zpívají ptáci,
kde každá bylinka a větvička něčím neviditelným laskají celé tělo.
Teď jsou tam máma a bráška Kosťa. Už aby táta co nejdřív ukončil
svůj nezajímavý rozhovor a aby společně šli do zahrady. Máma
a Kosťa se ihned zaradují, jen co je uvidí. Máma se bude usmívat
a Kosťa jí už včera slíbil povědět o tom, jak se člověk dokáže dotknout
daleké hvězdičky, když se dotkne kamínku nebo květiny.
Kosťa vždy plní své sliby…‘
,Dášenko, tebe nezajímá mě poslouchat? Nerozumíš tomu,
co jsem řekl?‘ obrátil se k dceři Ivan Nikiforovič. ,Myslíš na něco
jiného?‘
,Já, tatínku, přemýšlím: proč jsme tady a ne na zahradě, kde
na nás všechno čeká?‘
Ivan Nikiforovič pochopil, že s dcerou je třeba mluvit upřímněji
a konkrétněji. A začal:
,Dášenko, když jsi tenkrát vyhodila do povětří rakety, zrodila
se myšlenka prověřit tvé schopnosti ještě jednou. Přesněji řečeno
ukázat celému světu schopnost Ruska zničit všechny zbraně
na světě. Pak bude zbytečné je vyrábět. Bude to nesmyslné a nebezpečné.
Lidé budou sami likvidovat ty, co jsou již vyrobené.
Začne všeobecné odzbrojení. Čtvercové nábojnice jsou vyrobené
speciálně proto, abys mohla předvést své schopnosti a aby při tom
nikdo nezahynul. Vyhoď je do povětří, Dášenko.‘
,Teď to nedokážu, tatínku.‘
,Proč? Dříve jsi dokázala, a teď ne?‘
,Dala jsem si slovo, že již nikdy nebudu nic vyhazovat do povětří.
A když jsem si to slíbila, schopnost vyhazovat do povětří
již nemám.‘
,Nemáš? Ale proč sis to slíbila?‘
,Bráška Kosťa mi ve své knížce ukazoval obrázky: jak výbuchy
trhají na kousky lidská těla, jak se jich lidé lekají, jak padají
a umírají stromy, a tak jsem si dala slovo…‘
,Dášenko, takže již to nikdy nedokážeš? Alespoň ještě jednou…
Pouze jednou. Tyto čtvercové nábojnice.‘ Ivan Nikiforovič
podal dceři fotografi i čtvercové nábojnice. ,Jsou vyrobené speciálně
pro pokus a schované na různých skrytých místech. Ani vedle,
ani poblíž nich nejsou lidé. Všichni čekají, jestli vybuchnou, nebo
ne. Vyhoď je do povětří, dcerko, to nebude porušením slibu.
Nikdo nezahyne. Naopak…‘
Dáša se ještě jednou lhostejně podívala na fotografi i čtvercové
nábojnice a klidně odpověděla:
,I kdybych svůj slib porušila, tyto nábojnice stejně nevybuchnou,
tatínku.‘
,Ale proč?‘
,Protože ty, tatínku, moc dlouho mluvíš. Jakmile jsem viděla
tyto čtvercové obludy na fotografi i, ihned se mi znelíbily. Nejsou
hezké. A teď…‘
,Co teď?.. Dášenko… Co?‘
,Promiň mi, tatínku, ale po tom, co jsi mi ukázal fotografi i,
jsi mluvil tak dlouho, že oni je za tu dobu skoro snědli.‘
,Snědli? Co snědli?‘
,Tyto čtvercové nábojnice. Jakmile se mi znelíbily, pocítila
jsem to – oni se dali do pohybu a začali je velice rychle jíst.‘
,Kdo, oni?‘
,No, takoví malincí. Jsou všude kolem nás a uvnitř nás. Jsou
dobří. Kosťa říká, že jsou to bakterie nebo mikroorganismy. A já
jim říkám „po svém“, lépe: „mí malincí, miloučcí“. To se jim líbí
víc. Občas si s nimi hraji. Lidé si jich skoro nevšímají, ale oni se
vždy snaží udělat dobře každému člověku. Když se člověk raduje,
je jim také dobře z radostné energie, když se člověk zlobí a ničí
něco živého, hynou ve velkém množství. Namísto těch, kteří zahynou,
pospíchají další. Občas nestíhají vystřídat ty, které zemřeli
a lidské tělo je nemocné.‘
,Ale ty jsi zde, Dášenko. A nábojnice jsou schované daleko,
v různých státech pod zemí. Jak se mohli, no, tito tví „malincí“,
v jiných zemích tak rychle dozvědět o tvém přání?‘
,Vždyť oni si řetězově velice rychle všechno vyprávějí, mnohem
rychleji, než běhají fi gurky ve tvém počítači…‘
,Počítač… Spojení… Hned… Hned všechno prověřím,
na našem teritoriu jsou kolem každé nábojnice instalované videokamery.
Hned.‘
Ivan Nikiforovič se otočil k počítači. Na obrazovce monitoru
svítilo zobrazení čtvercové střely. Přesněji řečeno toho, co po ní
zbylo. Trup střely byl rezavý, celý děravý, vedle se válela hlavice
a byla značně zmenšená. Ivan Nikiforovič přepnul monitor, ale
s ostatními střelami se děly stejné věci. Na monitoru se objevil
člověk ve vojenské uniformě.
,Dobrý den, Ivane Nikiforoviči, sám jste již všechno viděl.‘
,Jaké závěry udělala Rada?‘ zeptal se Ivan Nikiforovič.
,Členové Rady se rozdělili na dvě skupiny a jednají. Ochranka
se pokouší vypracovat dodatečná bezpečnostní opatření pro objekt.‘
,Neříkejte mé dceři objekt.‘
,Nerozčilujte se, Ivane Nikiforoviči, v dané situaci je to nepřípustné.
Za deset minut k vám dorazí expertní skupina předních
odborníků, psychologů, biologů, radioelektroniků. Již jsou
na cestě. Zajistěte jim kontakt s vaší dcerou. Připravte ji na to.‘
,K jakému názoru se přiklání většina členů Rady?‘
,Prozatím k úplné izolaci vaší rodiny v prostoru statku. Je nutné,
abyste okamžitě odstranil veškerá zobrazení technických prostředků.
Zůstaňte poblíž dcery a pokuste se ji stále kontrolovat.‘
Skupina odborníků Vojenské rady, která přijela na statek
Ivana Nikoforoviče, v průběhu půldruhé hodiny mluvila s malou
Dášou. Holčička trpělivě odpovídala na otázky dospělých, ale
po půldruhé hodině došlo k události, jež přivedla do naprostých
rozpaků odborníky přítomné na statku a také ty, kteří pozorovali
všechno, co se odehrávalo, na svých obrazovkách na ústředí
Bezpečnostní rady. Po půldruhé hodině komunikace s malou
Dášou se otevřely dveře prostorné pracovny Ivana Nikiforoviče.
Do pracovny vešel Kosťa, bratr Dáši. Nesl hodiny s kukačkou,
která neustále kukala. Položil hodiny na stůl. Ručičky hodin byly
na čísle jedenáct, a když mechanická kukačka měla ukončit určený
počet kukání, velké ručičky se rychle otáčely na ciferníku
a kukačka všechno začínala znova. Přítomní dospělí se překvapeně
dívali jednou na podivné „chování“ hodin, podruhé na Dášu
a mlčeli.
,Oh,‘ najednou vykřikla Dáša, ,vždyť jsem úplně zapomněla.
Mám důležitou práci. To má kamarádka Verunka točí ručičkami
hodin. Tak jsme se domluvily. Pro případ, že na to zapomenu.
Musím jít.‘
Dva členové ochranky zablokovali východ z pracovny.
,Na co zapomeneš, Dášenko?‘ zeptal se dcery Ivan Nikiforovič.
,Zapomenu jít na statek, na kterém žije má kamarádka Verunka,
abych pohladila a zalila její malou květinu. Vždyť bez lásky
je jí smutno. Má ráda, když se na ni dívají s láskou.‘
,Ale vždyť květina není tvá,‘ poznamenal Ivan Nikiforovič,
,proč ji tvá kamarádka nemůže pohladit sama?‘
,Tatínku, vždyť Verunka odjela s rodiči na návštěvu.‘
,Kam na návštěvu?‘
,Někam na Sibiř.‘
Ze všech stran zazněly tlumené výkřiky přítomných:
,Není jediná!‘
,Jaké schopnosti má její kamarádka?‘
,Není sama!‘
,Kolik jich je?‘
,Jak je máme najít?‘
,Musíme okamžitě přijmout opatření ohledně každého podobného
dítěte!‘
Všechny výkřiky utichly, jakmile se ze svého místa zvedl
starší šedivějící muž, jenž seděl stranou. Tento člověk měl vyšší
hodnost a postavení nejen mezi přítomnými v pracovně Ivana
Nikiforoviče. Byl předsedou Bezpečnosti rady Ruska. Všichni se
k němu otočili a ztichli. Šedivý člověk se díval na Dášu sedící
na malém dřevěném křesílku a po jeho tváři tekla slzička. Potom
se pomalu přiblížil k Dáše, klekl si před ní na jedno koleno a natáhl
ruku směrem k ní. Dáša se zvedla, udělala krok, chytla se
volánu svých šatů, předvedla poklonu a položila na jeho dlaň
svou malinkou ručičku. Šedivý muž se na ni nějakou dobu díval,
potom sklonil hlavu, s úctou políbil Dášinu ručku a řekl:
,Odpusť nám, prosím, malá Bohyně.‘
,Jmenuji se Dáša,‘ odpověděla holčička.
,Ano, samozřejmě, říkají ti Dáša. Pověz nám, co se stane na
naší Zemi?‘
Holčička se udiveně podívala do tváře staršího muže, přiblížila
se k němu a svou dlaní opatrně utřela slzu na jeho tváři, dotkla
se prstíkem kníru. Potom se otočila ke svému bratrovi a řekla:
,Ty jsi mi, Kosťo, ještě slíbil, že mi pomůžeš povídat si s li liemi
ve Verunčině rybníčku. Pamatuješ se, jak jsi to sliboval?‘
,Ano ,‘ odpověděl Kosťa.
,Tak pojďme.‘
,Pojďme.‘
Ve dveřích Dáša obešla ochranku, která se před ní rozestoupila,
otočila se k muži, jenž stále klečel na jednom koleně, usmála
se na něj a s jistotou pronesla:
,A na Zemi bude… Bude dobro!‘
Po šesti hodinách šedivý předseda Bezpečnostní rady Ruska
vystoupil na rozšířeném zasedání:
,Ve světě je všechno relativní. Ve srovnání s naší generací se ta
nová podobá bohům. Ne ona by si měla brát příklad z nás, ale my
z ní. Celá vojenská moc planety s jejími unikátními technickými
vymoženostmi se zdá být bezmocná před jednou jedinou malinkou
holčičkou nové generace. A naším úkolem, naší povinností
před novou generací je uklidit špínu. Musíme vynaložit všechno
úsilí, abychom očistili zem od všech druhů zbraní. Naše technické
úspěchy a vy ná lezy, vtělené do nejmodernějších, jak se nám zdálo,
unikátních vojenských komplexů, se před tváří nové generace
ukázaly nepotřebným krámem. Musíme ho uklidit.‘“

~ více z úryvku na stránkách Anastasia.cz ~

Eigene Bewertung verfassen

Accept

Diese Seite verwendet Cookies. Durch den Besuch dieser Website erklären Sie sich mit der Verwendung von Cookies.